O tom, jak Tomáš Osvald ze Slavie v Dobrovici štěstí našel! A že to měl málem až přes devatero hor...

Musím říct, že začátek byl celkem vyrovnaný. To byla vlastně celá první půle. První gól jsme si vypracovali po krásné akci na pravé straně až do prázdné branky. U druhého gólu jsme ale měli celkem štěstí, kdy náš levý obránce Martin Vajgl chtěl centrovat a míč zapadl za zadní tyč. Tím to bylo už o dva góly a už se nám hrálo lépe. Těsně před poločasem jsme pak vstřelili třetí branku, což vlastně rozhodlo už o celém zápase.

No ještě na začátku druhého poločasu jsme se museli deset minut ubránit, protože se Benátky snažily tlačit a my přežili dvě situaci, kdy tam útočil myslím Synek. Pak už jsme hráli uvolněně, dostávali jsme se do šancí a ten čtvrtý gól to už byla taková třešnička na dortu.

Ne, ne, ne (s pousmáním). Já jsem malý hráč, hlava není vyloženě moje silná stránka. Bylo to štěstí, protože ten centr byl nízký a prudký. Letělo mi to přímo na hlavu, tak jsem se to pokoušel prodloužit do branky.

Ne, to určitě ne. Musím říct, že jsem se doteď dostal do spousty šancí, které jsem neproměnil, takže s těmi dvěma brankami spokojený nejsem.

Myslím, že jsme do toho šli ze začátku docela ambiciózně. Chtěli jsme se udržet v prvním půlce tabulky, což se teď daří a myslím si, že hrajeme dobrý fotbal. Jen máme někdy ztráty, které by neměly být. Největší byla zbytečná prohra v Mostě, nebo když jsme nedávno doma prohráli s Pískem. Tyto ztráty nás velice mrzí. Je to tak, že sice máme druhý nejlepší útok, ale stále těch šancí co nedáváme v některých zápasech, těch je vážně hodně.

Myslím si, že jo. My máme spoustu zápasů, kdy jsme vstřelili třeba čtyři branky a více. Ale pak přijdou zápasy, kdy nedáme žádnou, nebo třeba jednu. A to třeba z devíti šancí. To musíme srovnat a proměnit alespoň půlku šancí, které v zápase máme.

Tak s fotbalem jsem začínal ve Slavii. Myslím od nějakých šesti let. Od malinka. I na základní školu jsem chodil na slávistickou sportovní. Před dorostem jsem pak už moc nehrál, spíše jsem střídal a chtěl odejít někam, kde hrát budu. Odešel jsem proto do Horních Měcholup, kde to byla tedy vyloženě nižší soutěž. Moc spokojený jsem tam proto nebyl, ale zase jsem hrál za starší, čímž se to trochu vyrovnalo. Odtud jsem odešel do Motorletu Praha, kde jsme hráli v dorostu druhou nejvyšší českou soutěž, tak to jsem už spokojený byl. Tam se hrálo dobře a vydržel jsem tam až do mužů, jen byla pro mě trochu smůla, že Motorlet těsně předtím, než jsem do nich dorostl, tak postoupil do třetí ligy a přišlo tam plno nových hráčů, takže jsem odešel na roční hostování do Berouna, po něm jsem se do Motorletu vrátil a dva nebo tři roky, myslím spíš, že dva, jsem tam vydržel. Pak přišly Dobřichovice, kam mě přilákal můj bývalý trenér z Berouna na super podmínky. Tak jsem do toho šel, ale ty podmínky vydržely bohužel jen dva měsíce a pak majitel prohlásil, že už to financovat nebude, takže jsem se znovu stěhoval. Naštěstí si mě v jednom zápase vyhlédl současný trenér Dobrovice a ještě předtím, než sem odešel trénovat, tak mě kontaktoval. Šel jsem to sem tedy zkusit a už jsem tu zůstal. Teď je to už dva a půl roku a jsem nadmíru spokojený.

No vzhledem k tomu, že je mi už dvacet pět, tak si myslím, že tyhle dvířka už jsou zavřená. Ale samozřejmě kdyby nějaká nabídka přišla, tak bych si alespoň tu druhou ligu kopnul rád. Myslím si ale, že už to bude těžké. Jsem v tomhle soudný, nad těch pětadvacet je to fakt už těžké dostat se výš.

Jo… (směje se) No myslím si, že tenhle cíl zatím nemáme. Hlavně skončit teď do té půlky tabulky, to už by byl úspěch.

Teď myslíte jako můj osobní, nebo i z pohledu diváka?

No já jsem totiž nikdy nic zas tak velkého nehrál, takže spíš mám zážitky z toho sledování. Pro mě byl proto asi ten největší, když jsem byl na mistrovství světa ve Francii, kde hrála právě Francie s Chorvatskem. Sice mi bylo jenom osm let, ale dodnes si to pamatuju a byl to asi můj největší zážitek.

Nejhezčí… tak tu jsem dal ještě v dorostu za Motorlet. Byl jsem za vápnem, asi tak dvacet pět metrů od branky a letěla na mě klasická vysoká svíce. Já jsem jí levou trefil z první ze vzduchu krásně k tyči, tak to byl asi můj nejkrásnější gól. Já jinak moc gólů zpoza vápna nedal, takže si ho cením. Navíc to byl takový zápas, kdy nás soupeř vyloženě tlačil, a my z této jediné střely v desáté minutě vedli a celý zápas vyhráli.

Musím říct, že můj největší oblíbenec byl vždycky Thierry Henry z Arsenalu. Díky němu jsem vlastně také velký fanoušek Arsenalu. Ty jeho placírky na zadní tyč byly prostě neuvěřitelný, takže rozhodně on.

No v poslední době jsem je začal vnímat, protože kamarád, který za nás hrával, Cyril Golovko, se stal také hráčem kola. Takže díky tomu se mi stránka dostala do podvědomí a myslím, že je určitě zajímavá! Ty sestavy kola, hráči kola, rozhovory, to je příjemné počtení.