Myslel jsem, že po konci fotbalu v Mutějovicích už hrát nikdy nebudu, říká Jan Melč

Nominace nebyla vůbec očekávaná. Ale je pravda, že v tomto zápase po dlouhé době všechno vyšlo a povedlo se udržet nulu.

Asi budu muset donést flašku něčeho dobrého. U nás totiž nevedeme kasu za pozdní příchody atd., to bychom se nedoplatili.

Vůbec netuším kolikáté čisté konto to bylo, asi první. Tuto statistiku nesleduji a žádné předsevzetí před sezonou si nedávám. Hlavně, aby člověk klukům pomohl, neudělal nějakou botu a vyhrálo se.

O tom se mi ani snad mluvit nechce. Velmi těžké utkání a pro nás umocněné tím, že jsme se bohužel nesešli. Chyběli nám dva, tři hráči a to je na naší hře bohužel hned znát. Tím nás nechci omlouvat. Lubná nás jasně přejela. Se svým výkonem nemůžu být spokojený, sice jsem možná chytil něco navíc, ale dostal jsem bůra. Nejvíc mi mrzí posledních deset minut zápasu, kdy jsme dostali dva úplně zbytečné góly. 3:0 by bylo v našem složení ještě únosné, ale tohle. A pak si z nás domácí ještě dělají pr*el a to člověka naštve.

Cíl je jasný, chceme hrát nahoře a ne se plácat někde u dna. Člověka ten fotbal hned baví jinak, když se vyhrává. A minulá sezona byla skvělá, vůbec jsme s tím nepočítali, tedy alespoň já ne. Ale najelo se na vítěznou vlnu. Přišel Lukáš Roubík, který to vždycky zvedne o level výš.

Přesně už nevím, v pěti, možná šesti letech. Kamaráda táta trénoval prcky v Mutějovicích, tak jsem jednou šel s ním. V Mutějovicích byli žáci a my prckové jsme v rohu hráli na dvě.

Kariéra se vyvíjela zajímavě, v žákách jsem hrál za Mutějovice, potom ještě v žákovském věku jsem přestoupil na Tatran, kde jsem hrál ještě za dorost a chvilku v dorosteneckém věku za chlapy. Po dorosteneckém věku jsem šel na rok na hostování do Hředel, které hrály okresní přebor. Poté roční hostování v Lužné, která postoupila do I.B třídy. Na chvilku návrat na Tatran a poté přestup do Mutějovic, odkud pocházím. Zde jsem strávil největší část dospělé kariéry. Hráli jsme I.B třídu. Bohužel po pár letech začal být problém s hráči, kterých bylo méně a méně, proto jsme poslední rok přihlásili alespoň okres a doufali, že se podaří fotbal v Mutějovicích udržet. Bohužel po roce v okresu, kde jsme se trápili a horko těžko jsme se scházeli v jedenácti na zápas, fotbal v Mutějovicích skončil. Potom jsem na fotbal neměl náladu a ani moc čas a nikde jsem cca 5 let nehrál. Myslel jsem si, že už fotbal hrát nikdy nebudu. Ale stala se taková věc, na jedné vesnické zábavě jsem potkal hráče Janova Jardu Klouba, říká mi, sháníme gólmana a bylo hotovo, hned druhý den mi volal trenér. Po těch pěti letech jsem měl nutkání, že bych si ještě možná někde zahrál, ale ne už jako hráč, ale brankář. A k Janovu mě pojí vztah už od mládí, kdy jsem se jezdíval dívat na tátu, který za Janov hrál. Jezdil jsem s Janovem na hory, kde jsme ještě s nebožtíkem Honzou Hrivňákem a Milanem Amlerem hráli do noci karty. Skvělý časy. A s trenérem Láďou Duškem se znám taky od mládí. Znal jsem i většinu kluků z kádru. Jsem rád, že se to povedlo a fotbal si teď užívám.

Na každou část kariéry vzpomínám rád, všude se děly zajímavé a úsměvné věci. Jako například když ve Hředlích Míra Sláma nám nováčkům skládal na dokopnou básničku a my ji museli před všemi odrecitovat. Nebo s Lužnou návrat z venkovního zápasu, kdy se fanoušek chtěl prát s trenérem, že nechytal jeho kluk, ale já, atd. Největší úspěch byl asi Krušovický pohár, který jsme hráli s Mutějovicemi. Pamatuji si, jak jsme porazili SK Rakovník. Potom přijel jeden oblastní tým, při rozcvičce měli na celé půlce plastové puntíky, rozcvička jak na ligu, my se schovávali ve stínu a nakonec je porazili. Potom výlet do jedné vesnice u Prahy, vyhráli jsme na penalty. Finále se hrálo v Mutějovicích, super atmosféra, přišlo mraky lidí. Finále jsme bohužel prohráli, ale i tak super zážitek. Ještě možná zmíním v žákách turnaj v Německu, kde jsme s reprezentací středočeského kraje skončili na třetím místě. Období, na které bych nejradši zapomněl, bylo určitě když končil fotbal v Mutějovicích. Na trénink nás chodilo pět, na zápas s bídou jedenáct a ještě jsme poslouchali řeči od fanoušků. Smutné bylo, když se po vesnici začalo mluvit o tom, že za konec fotbalu v Mutějovicích můžeme my, těch pět kluků z Mutějovic a okolí, kteří byli na každém tréninku. Teď už se tomu člověk jen směje.

Já jsem to měl pořád tak nějak na střídačku. Začínal jsem jako hráč v žákách v Mutějovicích, byl jsem nejmenší, tak jsem hrál v útoku, kde jsem mohl nadělat nejméně škody. V tu dobu chytal můj jmenovec Honza Melč. Pak jsem šel do brány a na Tatran jsem přestupoval už jako gólman. V dorostu jsem chytal a občas hrál beka za mladší dorost. Po návratu do Mutějovic jsem chytal, ale nedařilo se mi. Vrátil se Petr Aksamit a já skončil na lávce. To mě nebavilo, tak jsem nakonec začal hrát v poli.

Smutný, že už jsem ten zkušenější (směje se). Na fotbale se tak necítím. Ale je pravda, že když jsem přišel jako zobák, vlastně ještě dorostenec do kabiny áčka na Tatranu, tak jsem byl hodně nervózní a třetině chlapů ze začátku vykal. Dneska z nás zkušených mají mladý pr*el.

Nijak speciálně. Teď si už fotbal užívám. Doma vezmu tašku, před zápasem protažení, střelba z vápna, pár centrů a jde se na to. Když jsem byl mladší, tak jsme hráli třeba v neděli a já dokázal být od pátku nervózní. To bylo šílený.

Jelikož fandím Liverpoolu, tak Alisson Becker. V české lize nevím, jestli je některý brankář o tolik odskočený od ostatních, moc českou ligu nesleduji.

Jo jo, brankář musí být trochu blázen, jinak by do brány nevlezl. Někdo víc, někdo míň.

Nemám jednoho. Teď jsou to všichni kluci z janovské kabiny.

Jelikož mám dvě malé děti, tak se teď hlavně věnuji rodině a práci okolo baráku. Jinak aktivit, na které teď není tolik času, je spoustu - jízda na motorce, na kole, běh, překážkové závody, lyžování.

Kdyby pozápasové mejdánky, oni chodí i před (směje se). Při vyprávění se vždycky hodně nasměju. I občas zavzpomínám, taky jsme byli mladí a nadělali se bejkáren, ale takovýhle blázni jsme nebyli.