Sokol Újezdec

Oddíl kopané založen v roce 1930 a propagovali ho zejména lidé, kteří za první republiky zajížděli za prací do Vídně a Pešti. Skupinka těchto nadšenců měla k provozování svého oblíbeného sportu velmi těžké podmínky. Svá utkání hrávala na různých pláccích v obou obcích. V Újezdci to bylo „Na Kútíku“ a „Na Zamlýní“, v Těšově potom „Na Lukách“, „Na pocestí“ a „Na Podchalůpčí“.

První kopanou provozovala nezávislá družina sportovců (byla však registrována), která nemajíce vlastního hřiště hrávala pouze přátelská, tzv. „zájezdová“ utkání. Mistrovské soutěže se zatím nemohla zúčastňovat, neboť podmínky byly až příliš skromné. Pro hru samotnou byly k dispozici jenom malé plácky a družstvo nemělo téměř žádné finanční prostředky.

Fotbalovou výstroj si musel každý hráč pořídit sám, v pozdější době to byly doma upravená košile a trenýrky. Míč byl k dispozici pouze jeden a ten se musel opatrovat jako oko v hlavě. Upravené košile byly sice různé barvy, ale na hrudi měly vyšitou bílou pěticípou hvězdu – symbol prvního fotbalového klubu v Újezdci a Těšově. Trenýrky byly stejné, většinou černé barvy. K přátelským utkáním se jezdívalo většinou na kolech, někdy i dva fotbalisti na jednom, nebo chodilo pěšky.

Z vyprávění zakládajících členů se dovídáme, že první fotbalová vystoupení se odehrála v Luhačovicích, poté na Strání a v Havřicích. Základní podnět k vytvoření fotbalového družstva inicioval Václav Šustek z Újezdce, který poznal základy této hry při svých zajížďkách za prací.

Jeho podnětu se chopila skupina prvních skutečných nadšenců, v jejíž čele stáli bratři Jan a Rudolf Kremplové, František Šustek, František Zlatník, Jaroslav Chmelař (zvaný „Puč“), Bohumil Josefík, Josef Hanák, Jaroslav Šmíd, Josef Josefík, Josef Šmíd, František Kovařík, Jan Hanák, Josef Šustek, Jaroslav Kura a další. Škoda jen, že se z této doby nezachovala pečlivě vedená kronika, protože chybí autentické záznamy z jejich propagátorské činnosti a cest do blízkého okolí.

Z prvních nadšenců této hry v Těšově je nutno vzpomenout hlavní organizátory – učitele Josefa Červenku, Miroslava Opletala a Františka Hlaďáka. Nejzapálenějšími hráči byli příslušníci rodin Červenkových, Jančářových, Kelíškových, Kusákových, Lekešových, Řezníčkových a dalších.

Když začali první těšovští fotbaloví průkopníci Josef Červenka a Miroslav Opletal navštěvovat gymnázium v Uh. Brodě, shlédli zde několik fotbalových utkání v té době dobře hrajícího SK Uherský Brod. Pod dojmem těchto zážitků začali fotbal sami propagovat mezi prvními zájemci.

Hrálo se všude, kde se dalo. Na dvorcích, na návsi a když bylo zájemců hodně, chodilo se až k lesu „Pod Rubanisky“ na „pasinek“. Míče nebyly v té době žádné, hrálo se pouze s „mičudami“, které si hráči sami zhotovili ze starých hader. Nová hra je natolik ovládla, že se hrálo často až do noci, což se ovšem často neobešlo bez pořádného výprasku od jejich otců.

Ze vzpomínek Františka Červenky se dovídáme, jak jeho bratr Josef, hlavní „šéf“ a zároveň trenér (pozdější předseda SK Těšov) domluvil s vedoucími SK Uh. Brod přátelské utkání, v němž se mělo utkat mužstvo Těšova s uherskobrodskou zálohou (myšleno B – mužstvo) na jejím hřišti:

„Naše narychlo utvořená jedenáctka se objevuje na opravdovém fotbalovém hřišti. Bylo to pro nás něco ohromného a já, když se ocitl v brance, tak mne to šokovalo. Již nevím, s kým toto záložní mužstvo SK Uh. Brod hrávalo, ale skutečností zůstalo, že my jsme vyhráli 3:1. Všichni byli nadšeni a tím byl dán pro každého  pocit, že je fotbalistou.

V čem se hrálo? Obuv byla různá, buď vysoké boty, holínky nebo střevíce, někteří měli dokonce kopačky. Košile nebo dresy žádné, pouze trenýrky a ponožky.

V létě vyjednal bratr Josef účast našeho mužstva na turnaji ve Zlíně, kde jsme hráli hodinové zápasy. První utkání s mladými muži – dorostem SK Bati jsme vyhráli 4:2 a druhé, se zálohou SK Macabi (židovské mužstvo), vysoko 5:0. Za velmi pěkné výkony jsme obdrželi dary: dvoje dresy včetně ponožek, chrániče a krásný nový kopací míč. Na turnaj jsme jeli ráno v pět hodin a to na kolech, domů přijeli večer, ,dobití´, že jsme si nohy necítili. Přesto jsme měli všichni velkou radost a tak na únavu jsme brzy zapomněli.

Ve 30. letech 20. století  se začali tvořit nové fotbalové kluby v blízkém okolí, např. v Havřicích, Nivnici, Strání, Šumicích, Záhorovicích, Bojkovicích či Luhačovicích. Do těchto vesnic jezdívali těšovští fotbalisté většinou na kole a protože nebylo žádných hřišť, hrávalo se většinou na pastvinách, což samozřejmě přinášelo řadu zajímavých zážitků. V té době se ustálila sestava těšovských fotbalistů do následující podoby:

Brankář – František Červenka, Těšov č.17; levý obránce – Tomáš Lekeš, Těšov č.56; pravý obránce – Vojtěch Josefík; záložníci – Cyril Řezníček, Těšov 153, Vladimír Opletal, František Hlaďák, Těšov č.18; levé křídlo – Jan Man; levá spojka Josef Josefík; střední útočník Josef Červenka; pravá spojka – Josef Kelíšek; pravé křídlo – Josef Jančář.

Z dalších hráčů je nutno připomenout také Ludvíka Kusáka, Dominika Buchtu a Josefa Hanáka.

Kopaná po dobu nacistické okupace

Nad celou Evropou se stahují mračna II. světové války a podzimní kolo mistrovských soutěží 1938-39 již ani není dohráno. V důsledku všeobecné mobilizace byla od poloviny měsíce září zastavena veškerá sportovní činnost. Soutěže byly dohrány jednokolově až za německé okupace na podzim roku 1941. V obou obcích, Těšově i Újezdci, je veškeré sportovní dění mimo fotbal zakázáno a tak jsou zde opět vytvořeny samostatné SK. V Těšově zásluhou bratrů Miklišových, Františka a Dominika, jejich bratranců Františka, zvaného „Orda“ a Jaroslava, a Františka Červenky.

Výbor tvořili: František Červenka – předseda, Dominik Mikliš – jednatel, František Daněk – pokladník, Emil Trensinger – kulturní referent, František „Orda“ Mikliš – kapitán mužstva a trenér Eduard Masař z Uh. Brodu.

Fotbalová jedenáctka se v těchto válečných letech v Těšově tvořila z těchto jmen: Dominik Mikliš, MUDr. František Mikliš, František „Orda“ Mikliš, Jaroslav Mikliš, František Škubal, Jan Jurča, Ladislav Juřena, František Příhoda, Jaroslav Babula, Vladimír Piják, Josef Haluza „Puč“, Slávek Kusák, František Jančář, Miroslav Müller, Vladimír Haluza, Antonín Skovajsa, Josef a Václav Šobáňovi.

Fotbal se ve válečných letech hrál naplno a s veškerým elánem a nadšením. V jedné z tříd tzv. Hemeleho župy hrály vedle Těšova a Újezdce také Havřice, Nivnice, Bánov, Strání, Záhorovice, Šumice, Bojkovice a Luhačovice. Těšovjané byli po většinu ročníku na samé špici, ovšem rivalita, zejména s Újezdcem, bývala velká a pořadatelé měli při vzájemných utkáních většinou plné ruce práce. V obou fotbalových klubech byla vytvořena dvě družstva dospělých (A i B) a dorostenecké družstvo. Nemajíce však vlastního hřiště, zajížděly oba kluby ke svým utkáním do blízkých obcí. Touha po vlastním hřišti byla ale stále naléhavější.

Učitel Josef Buchta, jako kapitán mužstva Újezdce a zároveň také jednatel, učinil první kroky k získání hřiště. Jednalo se o sokolský pozemek – cvičiště „Na Rybníku“. Po několika žádostech a urgencích Hemeleho hanácké župy bylo poté „Vernögensamtheim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren Liegenschaftsverwaltung in Prag“ a schválením obce Újezdce povoleno pronajmout pozemek „Na Zamlýní“. Úprava si však vyžádala mnoho práce. Protože však bylo období žní, ihned po prvním, asi týdenním, nadšení vše utichlo, práce byly přerušeny a nakonec i zastaveny. Teprve po opětovném jednání se za podpory některých členů obce podařilo dosáhnout toho, že v neděli 11. října 1942 mohli hráči SK Újezdec hrát svůj první historický zápas na vlastním hřišti, a to „Na Pile“. Oba kluby pak střídavě na tomto provizorně zbudovaném hřišti sehrávaly svá utkání.

Dejme nyní znovu prostor vzpomínkám Františka Červenky, tehdejšího předsedy SK Těšov:

„Spolu s SK Újezdec jsme se dohodli, že nebudeme shánět každý svoje hřiště, ale pokusíme se přesvědčit starého dědu Zajíce, aby nám propůjčil svou louku „Na Pile“ v Újezdci, k provozování tohoto sportu".

„Přesvědčit starého Zajíce však nebylo vůbec lehké, stále to nešlo, až nakonec zasáhl Zajícův vnuk František Škubal (později se vystěhoval do Ameriky), ten dědu nakonec umluvil a sám zaplatil na dva roky dopředu nájem. Dva kluby na jednom hřišti, to bývalo někdy kritické, vždy se to však podařilo urovnat, jen ne sloučení obou klubů.“

 Koncem prosince 1945, za účasti 45 členů, se koná valná hromada v Újezdci a po volbě nového výboru je opět rozhodnuto ponechat samostatně oba kluby, těšovský i újezdský. Nezdravá rivalita tedy dočasně zvítězila…

Přestože bylo rozhodnuto i nadále pokračovat v mistrovských soutěžích, objevily se nenadálé komplikace. Tehdejší majitel pozemku „Na Pile“ nedal další souhlas k pronájmu stávajícího hřiště a tak muselo dojít k zastavení činnosti obou družstev dospělých i dorostu.

Této nepříjemné situace okamžitě využily oba uherskobrodské kluby, ČSK a AC Orel, které projevily zájem o špičkové hráče obou SK. Do těchto oddílů navíc přešel i majetek obou klubů, ale s podmínkou, že pokud bude fotbal v Těšově či Újezdci obnoven, vrátí se zpět původnímu majiteli.

Ztráta fotbalového hřiště a vůbec obou fotbalových klubů nejvíce postihla mládež. Ta se však svého fotbalového nadšení  nechtěla jenom tak vzdát a proto pravidelně každou neděli hrávala přátelské utkání Újezdec versus Těšov na provizorním plácku „V Rubaniskách“, který byl určen jako neutrální půda pro obě strany.

Po únorových událostech v roce 1948 se vládnoucí silou v celé zemi stala Komunistická strana Československa, v jejíž rukou se soustředila veškerá moc ve státě a společnosti. Ve stejném roce byla sloučena i tělovýchova  a dochází ke vzniku Sokolu Újezdec – Těšov. Nastává oživení činnosti několika sportovních odvětví a v roce 1949 je (znovu)vytvořen i fotbalový oddíl, jehož stěžejním úkolem je vyhlédnutí vhodného pozemku pro nové a tentokráte již vlastní hřiště.

Pro nedostatek vhodného místa však bylo dohodnuto, aby se stávající Sokolské cvičiště „Na Rybníku“ upravilo na fotbalové hřiště.

Jeho vybudování stálo hodně úsilí a námahy. Na polovině současného sportovního areálu bylo cvičiště a zbývající polovinu tvořil močál. Nezměrným úsilím a nadšením všech členů fotbalového oddílu, jednoty Sokol a některých občanů obou obcí se za obrovských finančních potíží (na vybudování hřiště se pořádaly u členů Sokola a fotbalového oddílu finanční sbírky, zapůjčené finanční částky byly ale postupně všem dárcům vráceny) podařilo fotbalové hřiště dobudovat.

Podzimní mistrovské soutěže ročníku 1951-52 již byly odehrány na nově vytvořeném hřišti. Do této doby se všechna mistrovská a přátelská utkání hrávala na hřištích soupeřů nebo v sousedním Uh. Brodě. Z obou uherskobrodských fotbalových klubů byl navrácen svěřený majetek, navíc byla oddílu darována i fotbalová výstroj a postupem času se vrátila i většina dříve odejitých hráčů.

Na slavnostní otevření nového hřiště byl pozván v té době velmi populární tým – mužstvo Sokolu Nivnice. Utkání dospělých bylo odehráno za již tradičně velké divácké účasti, neboť příznivci tehdy již velmi populárního sportu mohli po velmi dlouhé době shlédnout utkání na „své“ domácí půdě. Utkání nakonec skončilo těsným, ale zaslouženým vítězstvím domácího mužstva v poměru 1:0. A tím začíná nová, v pozdější době velmi úspěšná, éra újezdsko-těšovské kopané.

Obě družstva (dospělí i dorostenci) úspěšně bojovala v mistrovských okresních soutěžích.

Historického úspěchu v té době dosáhlo zejména dorostenecké mužstvo. Pod vedeném Vladislava „Oskara“ Ďurďi a Antonína Veselého zvítězilo s velkým náskokem v okresní soutěži a vybojovalo si postup do krajského přeboru, který byl v té době na úrovni dnešní druhé nejvyšší celostátní mládežnické soutěže. Žádnou zvláštností nebyla vítězství nad 10 – 15 branek!

Jako jediný zástupce vesnických klubů úspěšně soupeřilo s družstvy, jako např. TJ Gottwaldov (dnešní Zlín), Sp. Hulín, Sp. Vsetín, TJ Napajedla, TJ Rožnov, Sp. Valašské Klobouky aj. Vesměs tedy  zástupci měst, se kterými se malá jednota nemohla co do počtu členů vůbec měřit. To se nakonec muselo zákonitě projevit, a tak z důvodu nedostatečného finančního zabezpečení družstvo po odehrání podzimní části ze soutěže odstupuje i přesto, že se po první polovině umístilo na znamenitém 4. místě v tabulce.

Šedesátá léta zaznamenávají první větší úspěchy na poli sportovním a také v oblasti zkulturňování sportovního stánku dochází k velkým aktivitám. Už v roce 1960 jsou dostavěny nové šatny pro hráče, které nahradily dosavadní dřevěnou kůlnu, jíž se využívalo pro veškerou (často velmi rozmanitou) činnost.

Prvního dílčího sportovního úspěchu dosahuje mužstvo dospělých v ročníku 1960-61, kdy postupuje do Okresního přeboru a po mnohaletém úsilí je tak naplněn sen všech příznivců a fanoušků. Postaral se o něj kádr hráčů složených většinou ze zkušených hráčů, doplněný o několik mladíků z řad dorostenců. Právě v tomto období se zde vytvořilo zdravé jádro klubistů v pravém slova smyslu, které mělo pro sport obrovské nadšení a zápal, o čemž svědčí i to, že většina jeho členů začala po ukončení aktivní kariéry buďto s trénováním mládeže, nebo zaujala v klubu jiné, vesměs funkcionářské posty, např. Stanislav Dleštík, Stanislav Matúš, Oldřich Mudrák, Josef Vráblík, Stanislav Červenka, František Man aj.

V roce 1963 uskutečnilo I. mužstvo svůj první velký zájezd na půdu svého družebního oddílu – TJ Baník Rychvald. Na dobře obsazeném turnaji, pořádaném domácím oddílem, obsadilo výborné druhé místo.

Celou první polovinu 60. let stoupá sportovní výkonnost neustále se omlazujícího mužstva, muži obsazují rok co rok přední místa v tabulce Okresního přeboru, ale postup do krajské I. B třídy zůstává zatím jenom snem.

V roce 1965 navazuje oddíl kopané družební kontakty se slovenským oddílem TJ Družstevník Modranka. Díky této družbě se realizuje společný zájezd na Slovensko, kde je sehráno vzájemné přátelské utkání. Postupem času se vyvíjí hezká tradice, jejíž výsledkem jsou reciproční přátelská setkání obou oddílů.

Ke konci šedesátých let dochází u družstva dospělých k výkonnostní stagnaci, mužstvo věkově stárne a v soutěžním ročníku 1968-69 se v Okresním přeboru zachraňuje jenom díky nesmírnému úsilí několika jedinců. Ihned po skončení neúspěšné sezóny dochází k radikálnímu řezu v mužstvu dospělých. Z dorostu přechází polovina hráčského kádru, celek je výrazně omlazen a trenérské taktovky se ujímají bývalí dlouholetí hráči Vladislav „Oskar“ Ďurďa a Josef „Hubas“ Hubáček.

Tento zásadní krok se velice záhy pozitivně projevil na výsledcích mužstva. Již v ročníku 1970-71 dosahuje oddíl kopané svého zatím největšího úspěchu, tj. získává titul okresního přeborníka a postupuje do krajské soutěže – I. B třídy!

Jak již bylo vzpomenuto, ročník 1970-71 se stává jedním z nejúspěšnějších ročníků v historii újezdské a těšovské kopané. Prakticky již 3 kola před závěrem mistrovské soutěže si mužstvo zajistilo postup a navíc, což je zvláště potěšitelné, o hru mužstva je v té době nebývalý zájem. Domácí zápasy pravidelně navštěvuje na 500 příznivců a při zájezdech na soupeřova hřiště několikrát nestačí pokrýt zájem fanoušků ani autobus s přívěsem!

Po hodech však zpravidla následuje půst a tak po dvou úspěšných ročnících v krajské I. B třídě přichází v jarní sezóně ročníku 1973-74 výkonnostní krize. Nástup do jarní sezóny nebyl nejvydařenější, po prvních neúspěšných utkáních na domácím hřišti si hráči přestávají věřit a postupně odevzdávají body i slabším soupeřům. Mužstvo dohrává soutěž v hlubokém herním útlumu a nakonec sestupuje, i když k záchraně tentokráte nebylo tak daleko.

Nově vytvořený výbor oddílu kopané se ihned po sestupu do Okresního přeboru pustil do usilovné práce, která se vzápětí náležitě zhodnocuje. Mužstvu se po prvních úspěšných výsledcích vrátila ztracená sebedůvěra a nakonec se opět stává okresním přeborníkem s pětibodovým náskokem před „B“ mužstvem Spartaku Uh. Brod. Po jednoroční přestávce je oddíl zase zpátky v krajské I. B třídě. Z tohoto úspěšného mužstva je nutno vyzvednout především starší, zkušenější fotbalisty, kteří svým zodpovědným přístupem byli vzorem mladším spoluhráčům, např. František Man, Stanislav Kroča, František Lekeš, Ladislav Červenka nebo Josef Tesařík.

Po neblahých zkušenostech z posledního působení v I. B třídě je příprava na nastávající sezónu mnohem zodpovědnější a kvalitnější, navíc mužstvo přebírá nový trenér Stanislav Kroča, bývalý dlouholetý úspěšný hráč. To všechno se pozitivně zúročuje v nadcházející sezóně a mužstvo končí v celkovém pořadí na vynikajícím třetím místě, když dlouhou dobu bojuje dokonce o příčku nejvyšší!

I v dalších letech obsazuje Újezdec-Těšov přední místa v tabulce, prosazuje se především aktivní útočnou hrou, o čemž svědčí vysoké počty vstřelených branek do sítě soupeřů a titul krále střelců pro střelecky disponovaného Miroslava Staňu.

Velmi důležitým byl ročník 1978-79, neboť na všechna družstva krajských soutěží čekala po jeho ukončení rozsáhlá reorganizace. Díky ní sestupovalo přes polovinu mužstev I. B třídy do Okresního přeboru. Mužstvu se však vstup do nesmírně důležitého ročníku vůbec nevyvedl a po podzimní části se ocitá až na samém konci tabulky. Před náročnou jarní sezónou přichází k mužstvu kvalifikovaný trenér II. třídy Zdeněk Malota, který doposud velmi úspěšně trénoval ligový dorost Spartaku Uh. Brod. Mužstvo si nakonec v jarní části díky své vůli a bojovnosti svou příslušnost v I. B třídě zachovalo, což jenom utužilo stávající hráčský  kolektiv. Konečné 6. místo v tabulce, jenom o skóre před Lokomotivou Uh. Ostroh a dvoubodovým náskokem před osmým Slavojem Jarošov svědčí o nesmírné urputnosti a vyrovnanosti v bojích o setrvání v této třídě. Určitou zajímavostí v tomto ročníku byla určitě divácká návštěvnost v jarním derby se Sokolem Vlčnov. Újezdský stadion byl poctěn téměř ligovou návštěvou 1.200 platících diváků, což je do dnešní doby nepřekonaný rekord na oficiálním mistrovském zápase v Újezdci a domnívám se, s ohledem na současnou diváckou návštěvnost, že v horizontu dalších let ani překonán nebude…

I v dalším ročníku 1979-80 potvrdilo mužstvo kvalitní výkonnost, neboť v silně obsazené I. B třídě obsadilo třetí místo a obhájilo tak v ní svou příslušnost , dokázalo, že zde má své místo a pozici, o kterou po celá sedmdesátá léta perně usilovalo.

Začátek 80.let se mužstvu dospělých mimořádně vydařil, vždyť v ročníku 1980/1981 vítězí s osmibodovým náskokem před Holešovem a postupuje do 1.A třídy! Je umístěn do skupiny B a jako nováček soutěže se v dalším soutěžním ročníku umístí na slušném 8.místě.

Největší dosavadní úspěch v historii oddílu kopané přichází v následující sezoně. Díky reorganizaci soutěže postupujeme do Krajského přeboru, skupiny B, v němž se najednou ocitáme mezi mužstvy reprezentující větší města, např. Kroměříž, Veselí, OP Prostějov, Hodonín nebo Ratíškovice! Zkušené a stabilizované mužstvo vedené Zdeňkem ,,Menottim“ Malotou dosáhlo svého vrcholu. Mezi největší opory patřili gólman František Hanák, kapitán mužstva Zdeněk ,,Jurkanin“ Červenka, Petr Hanáček, Josef Tesařík, Miroslav Staňa, Jan Mahdalík aj. Své místo měli i talentovaní mladíci Miroslav ,,Mireček“ Červenka, Jiří Piják nebo Josef ,,Čutys“ Kůdela. Realizační tým dotvářeli asistent trenéra Luděk Červenka, vedoucí mužstva Miroslav Kočovský a masér Miroslav Mikliš.

Ve druhém roce působení v Krajském přeboru (1984/1985) mužstvo poněkud nešťastně sestupuje a v následujícím ročníku je účastníkem Krajské soutěže, skupiny F, v níž premiérově končí na 2.místě za postupujícím Uh.Ostrohem. trenérem mužstva je Josef ,,Bombela“ Vystrčil a mužstvo se stává pravidelným účastníkem Krajské soutěže, která je v soutěžním ročníku 1988/1989 přejmenována na 1.A třídu.

Po celá osmdesátá léta je díky neúnavným brigádníkům, a především díky výborné práci předsedy TJ Františka Řezníčka neustále vylepšován areál stadionu. V roce 1988 se podaří navázat družební výměnný kontakt s italským týmem UISP SENIGALLIA a výprava újezdských fotbalistů poprvé vyráží na mezinárodní přátelský zápas do Itálie. Na oplátku přijíždějí italští fotbalisté do Újezdce a příští rok se reciproční fotbalová akce opakuje.

Doslova svátkem se pro všechny příznivce sportu v Úezdci a Těšově  stává slavnostní  otevření nové travnaté plochy v roce 1989. První travnatá plocha v historii je důvodem pro příjezd dalšího atraktivního celku, pražské SLAVIE, která je prvním oficiálním soupeřem Újezdce na nové trávě! 

V ročníku 1990/91 končí 1.mužtvo se 24 body na 9.místě, které díky reorganizaci soutěží zaručuje účast v Župním přeboru. V následující sezoně 1991/1992 má v Župním přeboru Středomoravské fotbalové župy za soupeře některé tradiční rivaly, např. Brumov, Štítnou, Slavičín, ale i úplně nová a pro diváky neznámá mužstva- Vigantic, Trnavu, Janovou či Zubří. Kádr doznal značných změn, do pozice nových opor mužstva dorostli někteří mladší hráči, např. Radek Králík, Pavel Páníček, Julius Šaar, Josef Šmíd, ze zkušenějších hráčů je nutno připomenout Petra Hanáčka, Ladislava Kalinu, Vladimíra Řiháka, nestárnoucího gólmana Františka Hanáka a mnohé další.

Se střídavými úspěchy bojuje Sokol v Župním přeboru téměř po celá devadesátá léta, až v sezóně 1997/98 přichází sestup do první A.třídy, skupiny B. V té době se začínají prosazovat především odchovanci oddílu, např. Zbyněk Jančář, Tomáš Kelíšek, Stanislav Křapa, Roman a Miroslav Miklišovi, Jaromír Bachorek, Michal piják nebo Břetislav Lekeš.

Vzpomenuli jsme mnoho hráčů, ale abychom nevynechali ani trenéry, v průběhu let se u kormidla újezdského mužstva vystřídali např. František Man, 2x Vladimír Kalina, Ivan Dvořáček, Zděněk Malota, později Libor Odstrčil a v nedávné době Josef Šmíd a Antonín Jurča. V 1.A třídě zůstává náš celek pět let a teprve v sezoně 2002/2003 přichází pád do 1.B třídy. Funkci předsedy oddílu kopané vykonává v současné době Josef Jančář, předsedou TJ zůstává František ,,Fred“ Kubík.