ROZHOVOR s Jiřím Havránkem: Občas s klukama na Žižkově trénuju, ale radši dám příležitost mladým, než abych v bráně strašil já

Od léta minulého roku zastáváte pozici trenéra brankářů ve Viktorce Žižkov. Jak jste zatím ve své nové roli spokojený?

Na Žižkově jsem spokojený velmi.

Musel jste už překonávat nějaké překážky, nebo jde zatím všechno tak, jak má?

Překážky ani ne, spíš jsem si musel zvyknout na profi režim tréninků. Ale to jsou příjemné starosti.

Viktorka se po podzimu nachází v tabulce na čtvrtém místě se ztrátou čtyř bodů na třetí barážovou příčku. Je postup cílem?

Není. Cílem je se stále zlepšovat, hrát atraktivní fotbal a ty výsledky pak přichází. Samozřejmě jsme za to moc rádi, ale stojíme nohama na zemi. Největší radost nám dělá, jak se kluci posouvají a že mají dobrou partu.

Vy máte mimo jiné také fotbalovou školu Havroshkeep. Jak vznikl nápad založit si vlastní fotbalovou akademii?

Dostal jsem nabídky na trénování z několika mládeží v Praze, a jelikož jsem se trénování věnoval přes deset let, tak jsem chtěl udělat nějakou koncepci, podle které by to jelo. Havroshkeep jede čtvrtým rokem a jsem sám zvědavý, jak se to bude rozvíjet do budoucna.

Co Vás na tom baví nejvíce?

Baví mě všeobecně ta energie a když vidím nějaké zlepšení, na kterém pracujeme.

Trenér gólmanů, fotbalová škola... Jak to máte s volným časem?

Prakticky žádný nemám (směje se). Proto jsem od nového roku musel upustit od spolupráce na Motorletu a zůstat u mládeže „jen“ na Dukle, Braníku, Viktorce a u individuálů.

Co se týče Vaší aktivní brankářské kariéry, začínal jste v týmu FSC Libuš, odkud jste později přestoupil do pražské Sparty. Byl to pro Vás jako pro malého kluka veliký skok?

Obrovský. Po půl roce co jsem byl na Spartě se dokončilo tréninkové centrum na Strahově, a to byl úplně jiný vesmír. Jsem za tu zkušenost moc vděčný a trenéři Ivo Viktor a Petr Kouba, které jsem na Spartě zažil, mi toho dali hrozně moc.

Ve Spartě jste se postupně propracoval až do dorosteneckého A-týmu. Na jaký moment z Vašeho působení v letenském dresu vzpomínáte nejvíce?

Na Spartu mám vzpomínky hlavně ze zahraničních turnajů, to byla pecka. A celkově na Strahov.

Poté jste přestoupil do Bohemians 1905, kde jste se postupně s týmem vrátili ze třetí ligy zpět do první. Bylo to nejhezčí období kariéry?

To je jasné. Přišel jsem do dorostu a hned přišel postup do celostátní ligy. První start v A-týmu ve třetí lize proti Varnsdorfu, a hned nula a pak postup do ligy, při kterém jsem chytal čtyři zápasy ve druhé lize. Byl to splněný sen.

Po postupu do ligy jste po půl roce odešel na hostování do druholigové Časlavi. Mrzelo Vás to, že opouštíte nejvyšší soutěž, nebo jste byl vděčný už jen za to, že jste si připsal starty v první lize?

Nemrzelo, Čáslav byla obrovská škola, která mě posunula snad nejvíce v kariéře.

Bohemka během Vašeho působení v Časlavi znovu spadla, po Vašem návratu do Ďolíčku se ale do první ligy opět vrátila. Který z postupů s Bohemkou řadíte výš a proč?

S Bohemkou jsem postoupil celkem třikrát a každý z postupů byl nezapomenutelný. Ten poslední byl ale speciální v tom, že jsem se na jaře propracoval i kvůli zranění legendy Radka Sňozíka do pozice jedničky.

Následně jste musel příčinou zranění podstoupit operaci kolene. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že když jste se později zranil podruhé, věděl jste, že vrátit se do ligové branky už bude hodně složité. Kdyby nebylo těch zranění, jakým směrem se podle Vás mohla ubírat Vaše kariéra?

Koleno už mě zbrzdilo, když jsme postoupili podruhé. Málokdo ví, že po třetím postupu v roce 2013, od kterého už se Bohemka drží v lize, jsem si v přípravě na ligu poranil rameno. Jelikož jsem se ale poprvé za mé působení v Bohemce propracoval do pozice jedničky, tak po poradě s doktorem jsem na operaci šel až za půl roku. Samozřejmě mě to ovlivňovalo, ale zkusil jsem to a bohužel se mi start v první lize moc nepovedl, spíš vůbec. Pak už tu pozici bylo po operaci těžké získat zpět.

Ještě donedávna jste působil v Brozanech, kde jste ale skončil. Nechybí Vám aktivní kariéra?

Upřímně nechybí, naplňuje mě práce s gólmany. Před dvěma lety jsem dokončil studium nejvysší gólmanské licence, takže už jsem byl v hlavě na konec aktivní kariéry asi připravený a jen jsem čekal, až dostanu nabídku na trénování, které mě uživí. Občas s klukama na Žižkově trénuju, jsem taková jejich pojistka, ale už se nikam neženu a radši dám příležitost mladým, než abych v bráně strašil já.

V průběhu kariéry jste se věnoval mimo jiné také hudbě, když jste byli se svou kapelou Fullhouse v roce 2012 dokonce nominováni na cenu Anděl. Jak na tohle období vzpomínáte?

Bylo to skvělé, strašně mě to bavilo, a když se nám začalo dařit, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Musel jsem si ale pak vybrat mezi hudbou a fotbalem, protože nedokážu nic dělat napůl.

Uvažoval jste tedy, že byste se hudbou živil?

Uvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl pro fotbal. Otázka je, jestli je to dobře. Ale to už se nedozvíme (směje se).

Věnujete se hudbě alespoň okrajově i dnes?

Ano, stále skládám hudbu, hlavně pro tým, kam přijdu, vždy udělám nějaký song, nebo kamarádům na svatbách. Nahrál jsem pár singlů, ale už je to spíš pro zábavu, než abych to tlačil jako za mlada. Do budoucna bych se ale určitě hudbě chtěl věnovat více. Jak jsem už ale říkal na začátku, volný čas prakticky nemám (směje se).