ROZHOVOR s Lumírem Mistrem: V Anglii je pro hráče čest hrát za Manchester, u nás za pražská “S“

Od března minulého roku jste registrován v Červených Janovicích, v této sezoně jste však nenastoupil k jedinému utkání. Proč?

Zdravotní stav už mi bohužel nedovoluje nastoupit. Myslel jsem, že budu v pořádku a že to dám, ale nohy a záda byly proti.

S fotbalem jste tedy úplně skončil?

Ano. Občas chodím akorát s Honzou Bergerem na besedy a jednou nebo dvakrát do roka si kopnout. To je všechno.

Se Spartou jste vyhrál celkem 5 titulů. Na jaký vzpomínáte nejraději a proč?

Na všechny vzpomínám jen v tom nejlepším světle. Ten nejlepší byl asi ten poslední federální. Liga byla v té době jiná, hráli jsme proti Slovákům a bylo to takové lepší. Jezdili jsme do Trnavy, Bratislavy a ta atmosféra stála za to.

Zápas, který si s Vaším jménem fanoušci spojují asi nejvíc, bylo domácí vítězství nad Barcelonou z roku 1991 v nultém ročníku Ligy mistrů. Jaký Váš moment z tohoto utkání Vám utkvěl v paměti nejvíce?

Tam toho bylo víc. Nejvíc ale vzpomínám na to, když jsem si u lajny povodil v té době asi nejlepšího fotbalistu Evropy Michaela Laudrupa. Jinak tam toho ale bylo víc, především to, že skvěle šlapal celý tým.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že ale ještě výše řadíte utkání z kvalifikace do skupiny na půdě Glasgow Rangers. Proč?

Domácí zápas s Barcelonou byl samozřejmě fantastický, o tom žádná. Utkání v Glasgow pro mě ale bylo něco víc. Bylo to lepší, bojovnější. Zkrátka mě to bralo víc.

Vaše jediné zahraniční angažmá bylo působení v řecké Soluni. Měl jste během kariéry i jiné nabídky ze zahraničí?

To nevím. Na tohle jsem se nikdy neptal a nikdy jsem se po tom nepídil, takže nevím. Několikrát jsem zaslechl, že nějaké nabídky prý byly, ale vůbec jsem se neptal od koho. Vůbec mě to nezajímalo. Přišla nabídka ze Soluně, kde mě to vzalo, hlavně to prostředí. Akorát byla smůla, že při posledním přípravném zápase mi někdy kolem 20. minuty uloupli kotník a tím to zase skončilo. Jinak ale na toto angažmá vzpomínám velice rád.

Nemrzí Vás to, že jste si nezahrál v žádné z těch „top“ soutěží?

Vůbec ne, takový je život. Můj zdravotní stav mi to neumožňoval, nikde bych stejně neprošel zdravotními testy. Od narození jsem sparťan, takže jsem rád, že jsem většinu kariéry strávil právě tady. To mi stačí.

Za Československou reprezentaci jste nastoupil ke dvěma utkáním. Nemrzí Vás, že číslo není vyšší?

Nemrzí. Jak říkáte, odehrál jsem dva zápasy. Jeden proti Belgii a jeden proti Faerským ostrovům. Pak už se začala dělat Česká reprezentace. Na tréninky jsem chodil, všude jsem byl, ale pak jsem se zase zranil. Poté už bylo těžké se tam dostat. Byli tam skvělí hráči, pan Uhrin to výborně poskládal. Když se jelo na šampionát, tak já se teprve dostával ze zranění a když jsem se konečně vrátil, začalo to šlapat a něco mělo přijít, tak přišlo zase zranění. Takový je život, nedá se nic dělat.

Kdo je Váš nejlepší kamarád, kterého jste si udělal během kariéry ve fotbalovém prostředí?

Je jich tam hodně, ale nejlepší asi určitě Řepáček (Tomáš Řepka).

Měl jste někdy během Vašeho působení ve Spartě v týmu s někým nějaké neshody?

Určitě, nějaká tahle chvíle vždycky přišla. Člověk si to ale vyříkal a šlo se dál. Že bychom se na sebe naštvali nebo se nebavili, to ne. Vyříkali jsme si to tak, jak si to chlapi mají vyříkat a šlo to dál, takže všechno v pořádku. K nikomu necítím žádnou zášť a ani jsem nikdy necítil.

Jste pořád fanouškem Sparty? Sledujete ji?

Fanouškem Sparty zůstanu asi do konce života (směje se). Sleduju ji, ale není to pravidlem, nemám na to tolik času. Když ale hraje nějaký zápas, tak se podívám, to určitě.

Myslíte, že má ještě Sparta reálnou šanci na titul?

Vždycky je šance, všechny zápasy začínají zase od nuly. Hrát za Spartu je něco výjimečného, to samé za Slavii. V Anglii je pro hráče čest hrát za Manchester, u nás za pražská “S“. Jestli-že Sparta dobře posílila a ti kluci budou ochotní makat a v každém zápase odevzdají všechno, tak si myslím, že šance na titul je. Taky ale bude záležet na tom, jak na tom, jak po fyzické, tak po fotbalové stránce, bude Plzeň a Slavia. Ty se taky určitě připravovaly. Takže uvidíme, ale reálná šance je vždycky.

V podcastu Tomáše Řepky, který nese název RED CARD, jste před více než rokem zmínil, že za dobrý sparťanský nákup považujete Jakuba Peška. Měnil byste teď svou výpověď, když jeho forma výrazně klesla a je dlouhodobě zraněný?

Když přišel, tak hrál dobře. Měl hodně dobrých zápasů a dával góly i za reprezentaci. Tady bude záležet na tom, jak moc ho to zranění přibrzdí. U nás bylo několik takových případů, že bylo spoustu dobrých fotbalistů, pak přišlo zranění a konec. Ten hráč se pak bojí nebo se může bát. Musím zaklepat, že mně se to naštěstí nikdy nestalo, ale těch zranění a operací jsem během své fotbalové kariéry prodělal několik a vždycky jsem se vrátil. Každý hráč je ale jiný, takže uvidíme, jak se s tím popasuje. Může začít znovu jezdit jako pila, nebo může mít strach. Nebude chodit do soubojů a bude se bát běhat s balónem. Všechno se může stát, já mu ale do hlavy nevidím.

Je něco, co byste chtěl na závěr čtenářům, fanouškům nebo komukoliv jinému vzkázat?

Chtěl bych vzkázat sparťanským hráčům, ať makají a dělají radost fanouškům Sparty, kteří si to zaslouží. Fotbal se vždycky hrál a vždycky by se měl hrát pro fanoušky, pro lidi, a i když se Spartě zrovna nedaří a hraje s prominutím tužku, tak ti lidé tam chodí. Myslím si, že by pro diváky měli máknout a po dlouhé době vrátit titul na Letnou, kam patří.