Konec kariéry Václava Síbala v Kamenném Újezdu

Proč jste se rozhodl skončit v Kamenném Újezdu?

Pravděpodobně obdržím nabídku na správcování hřiště v Heřmanově Huti. Navíc mám, přesto že jsem v důchodu, práci a je náročné spolu s tím i trénovat. Možná bych to i zvládal dál, ale když kluci nechodí na tréninky, tak nemám zájem.

Kolik vám bylo, když jste začínal s fotbalem?

Hrát jsem začínal, když mi bylo 10 let v Blatnici. Až do vojny jsem byl hráčem v týmu Slovanu Blatnice.

Jak se dál rozvíjela vaše fotbalová kariéra?

Ihned po vojně si mě chtěl vyzkoušet trenér Škodovky Plzeň. Zúčastnil jsem se jednoho jejího tréninku pod vedením pana Chobota. Nicméně jsem byl prakticky bez šance dostat se do jejího prvoligového kádru. Poté jsem nastoupil do SK Lokomotiva Plzeň (dnes ZČE Plzeň). Tenkrát hrála Lokomotiva divizi. Lokomotivu trénoval pan Boltický a já pod jeho vedením strávil 2 roky. Jelikož Blatnici hrozil sestup, tak mě srdíčko hrozně táhlo zpět a i přes to, že mě pan Boltický přemlouval, že se v Blatnici zahrabu, tak jsem šel zpět. Blatnici jsem příliš nepomohl. Po dvou sezónách jsem s ní sestoupil do krajského přeboru. Hned poté shodou náhod sestoupila i Lokomotiva. V Blatnici jsem hrál, dokud jsem mohl. Když mi bylo 35 let, tak jsme se s Blatnicí přihlásili do soutěže starých pánů v okrese Plzeň - Jih. Hrál jsem za ně 9 nebo 10 let. Největší úspěch byl, když jsme získali třetí místo. Poté jsem s fotbalem jako hráč skončil.

Dlouhá léta jste trénoval. Co jste zažil jako trenér?

Poté, co jsem přestal hrát, jsem byl 4 roky trenér a správce hřiště v Blatnici. Největší úspěch byl, že jsme se na 2 sezóny dostali do B třídy. Pak jsem trénoval 5 let Heřmanovu Huť. Tu jsem dostal zpět do B třídy, kde vydrželi 7 let. Kluci mi pak přestali chodit na tréninky a já jsem se rozhodl skončit, jelikož já mám vždycky plán, jak rozvíjet mužstvo dál, a to nejde, když mi z celého týmu přijdou na trénink 4 lidi. Změnil jsem působiště a 3 roky jsem trénoval žáky ve Stodě. Po dobu mého působení hráli krajskou soutěž. Poté se ve Stodě uvolnilo místo v dorostu a já jsem začal trénovat dorost. Trénoval jsem ho rok. Neměl jsem možnost chodit na jejich zápasy a to bych jako trenér měl. Na půl roku jsem trénoval jejich mužský A tým, který jsem převzal po panu Josefu Žaloudkovi, který vychoval jako hráče Pavla Nedvěda. Pepík mě hodně varoval před nimi. Bylo to mužstvo, které mělo na divizi. Měli postupovat do kraje a hráči panu Žaloudkovi prostě prodali postup. Shodou náhod se do kraje dostali i přes to, ale Pepík Žaloudek se rozhodl skončit. Po půl roce, kdy jsem je trénoval, jsem poznal proč. Byli to navonění profíci, se kterými vázla spolupráce. Proto jsem zde skončil a na letošní sezónu mě přemluvil Kamenný Újezd, abych zde trénoval.

Na které vaše působiště vzpomínáte nejradši a co byl váš největší úspěch?

Na každém mém působišti jsem zažil lepší a horší chvíle. Největší úspěch byla postupová sezóna s Heřmanovo Hutí. Na konci sezóny jsme měli 66 bodů a doma jsme zůstali neporaženi. Měli jsme navíc výborné skóre. Poté postup s Blatnicí se také vydařil.

Jak vidíte vaši fotbalovou budoucnost?

Po včerejšku mi je už 69 let. Moje fotbalová budoucnost, pokud nějaká bude, je hrozně krátká. Mám trenérskou B licenci, a pokud mi v Heřmanově Huti nabídnou i správcování hřiště a k tomu trénování, tak nevím, ale pokud bychom se domluvili na časech a vzájemně se sobě přizpůsobili, tak bych ještě poslední 2 roky rád nějak trénoval. Vím, že jim chybí trenér. Letos se jim nevydařil postup do B třídy, jelikož skončili až čtvrtí. Hrají okres a trenérskému angažmá bych se za určitých podmínek nebránil.

Jaké bylo vaše místo na hřišti?

Celý život jsem byl levý záložník s číslem 7. Jako velký úspěch považuji to, že jsem už v 18-ti letech hrál krajský přebor. Na takovém postu jsem si získával diváky a uznání především mojí pílí a bojovností.

Kterému celku fandíte?

Hodně let jsem fandil Spartě Praha. Až do té doby, než na její zápasy začali chodit lidi, jejichž jediným zájmem je prát se s ostatními. Nyní fandím Viktorii Plzeň.

Kdyby jste měl příležitost, dát mladému, začínajícímu fotbalistovi jednu radu, jak by zněla?

Houževnatost, cílevědomost, srdíčko a pokora, protože bez toho mu je talent k ničemu. Vidím to i u toho nároďáku. Manekýni jsou k ničemu a fotbal u nich není na první místě. Dnes je už úplně jiná doba. My jsme tolik příležitostí neměli a byli jsme rádi za každou příležitost na hřišti. Když nás trenér nepostavil do zápasu, tak jsme to kolikrát i obrečeli. Dnes je tohle dávno pryč. Tohle byl i základ Pepíka Žaloudka, který preferoval i školu a když kluci neměli dobrý známky, tak je ani nestavěl a řešil to s nimi osobně, že se musí ve škole zlepšit, pokud si chtějí zahrát.

Moc děkujeme za rozhovor a za to, co jste všechno pro fotbal zatím stihl udělal.