Luboš Pinkava – Mistr světa, nejlepší střelec EURA a muž, který poslal Mohelnici do MSFL

Dobrý den, pane Pinkavo. Nejprve bych Vám chtěl pogratulovat k postupu do MSFL. Pro Mohelnici je to velká událost. Začněme odlehčeně. Jak probíhaly oslavy postupu?

„Já moc děkuji za gratulaci. Oslavy jsme si užili. Samozřejmě jsme měli hned po zápase v kabině šampaňské, takže jsme šatnu trochu „vymalovali“. Spadlo z nás veškeré napětí. Potom oslavy pokračovaly v jednom z místních barů. Únava přišla až na druhý den, ale bylo to moc fajn.“

Vy jste byl tím šťastným střelcem, který vystřelil jediným gólem 3 postupové body proti Valašskému Meziříčí, což je, vzhledem k tomu, že patříte k nejzkušenějším a největším pilířům, opravdu symbolické. Jak jste tu branku prožíval?

„Byla to taková šťastná trefa. Míč se objevil u nohou a já jsem víceméně přihrával, ale balón skončil „za háčky“. Bylo to pro mě hodně emotivní, opravdu jsem si zakřičel. Byla to velká úleva. Nevím, co by se dělo, kdybychom prohráli my a Valašské Meziříčí na to šance mělo.“

Ano, poslední zápasy musely být z psychického hlediska hodně náročné. Do jarní části sezóny jste šli s velkou ztrátou, ale na jaře jste jen jednou prohráli a jednou remizovali, jinak všechno vyhráli a přeskočili Vítkovice na první pozici.

„Vedení vyhlásilo už před startem sezóny, že by se chtělo pokusit o postup do MSFL. Na podzim jsme dost prohrávali, měli jsme hodně zraněných hráčů, což se projevilo. Po podzimu jsme byli sedmí a ztráceli snad 11 bodů. Říkali jsme si, že prostě budeme hrát a budeme se snažit vyhrávat a uvidíme, co z toho bude. Do klubu přišel trenér Sedláček. Začalo se nám dařit a i soupeři říkali, že patříme k nejlepším, což vás samozřejmě dostane pod tlak. Postupně jsme se prokousali na druhé místo a začali jsme věřit v postup.“

To ano, měli jste úžasnou šestizápasovou šňůru výher, navíc bez inkasované branky. Na Vítkovice jste ztráceli bod a přišel velký duel. Na domácí půdě jste hostili právě Vítkovice, jenomže se Vám utkání vůbec nepovedlo.

„Bylo to tak. Na ten zápas jsme se moc těšili, ale někteří kluci to v hlavě nezvládli. Na druhou stranu Vítkovicím tam spadlo všechno, na co sáhli. Po tom zápase jsme byli trochu psychicky dole. Viděli jsme to černě. Ztráta narostla na 4 body a my jsme museli jen spoléhat na to, že Vítkovice alespoň dvakrát zaváhají. Jenomže ony pak prohrály 3x v řadě a rázem jsme byli lídry soutěže.“

Trenér Sedláček byl s výsledky často spokojený, ale někdy se mu hra příliš nelíbila.

„Ano, nepozdávalo se mu, že nedáváme dost gólů, potom se mu příliš nezamlouvala hra. Nehráli to, co jsme si řekli. Každopádně dařilo se nám vyhrávat a nakonec jsme ten postup ukopali. Chtěl bych ještě vyzdvihnout výkony brankáře Petra Večeře, protože ten měl v každém zápase minimálně jeden velice důležitý zákrok, kterým nás uklidnil a podržel.“

Po domácím debaklu s Vítkovicemi jste však najeli znovu na vítěznou vlnu a nakonec se Vám postup povedl.

„To ano, ale na druhou stranu se v těch dalších utkáních v plné nahotě ukázalo, jaký tlak jsme cítili. Všechny zápasy byly hodně nervózní. Vyhrávali jsme o gól, vždycky se mohlo něco stát. Po tom Valašském Meziříčí se nám všem hodně ulevilo.“

To určitě. I z důvodu toho, že se mohlo stát, že byste v posledním kole ve Slavičíně hráli o všechno. Slavičín byl těsně za Vámi a mohl to být klidně přímý souboj o postup.

„Tomu jsme se chtěli vyvarovat. Nechtěli jsme do Slavičína odjíždět s tím, že tam budeme hrát „o život“. Moc jsme to chtěli rozseknout už doma s Valašským Meziříčím.“

Silnou stránkou Mohelnice jsou standardní situace. Těžíte z toho, že ve většině zápasů máte výškovou převahu. Je to tak?

„Ano, standardky jsou naše silná stránka. I když se nám třeba v utkání tolik nedaří, tak si jí dokážeme pomoct. Snažíme se hrát po křídlech a hodně důrazně.“

Vaše fotbalová kariéra je nesmírně bohatá, tak prozraďte, kde všude jste hrál?

„Začínal jsem v osmi letech v mé rodné vesničce – v Líbivé. Tenkrát to bylo, jako všude jinde na dědině, tak, že bylo málo dětí a věkový rozdíl byl i 3-4 roky. Pamatuji si, že my jsme hráli hlavně taková derbíčka se sousední vsí. Nebyla nouze o dvouciferné výsledky. Jeden rok jsem v žácích strávil v Zábřehu. Od páté třídy jsem se věnoval atletice a fotbal začal ustupovat. Byl jsem hlavně sprinter. Přešel jsem na atletickou školu do Vítkovic, což byla úplně jiná úroveň. S fotbalem to nešlo skloubit. Hrál jsem jen o víkendu, když jsem přijel domů a neměl jsem zrovna závody. Za dorosty jsem hrál ve Zvole, kde jsem nakouknul i do mužské kategorie a zahrál si 1.A třídu. Atletika mě bavila, ale vždy jsem měl blíže k fotbalu. Po vojně jsem začal hrát v Zábřehu. Pak jsem mezi lety 2002 až 2004 působil v HFK Olomouc, kde jsem si zahrál druhou ligu. Poté jsem se vrátil do Zábřehu. Dva roky jsem oblékal dres Losin, 2,5 roku jsem byl v Šumperku, 1 rok jsem hrál v Mikulovicích a teď jsem 1,5 roku v Mohelnici, kterou mám blízko domova, a navíc v Mohelnici pracuji.“

Vy jste letos oslavil už 4. postup. Dvakrát se Vám to podařilo se Zábřehem a jednou s Mikulovicemi.

„Ano v Zábřehu i s Mikulovicemi jsem si zahrál MSFL. Se Zábřehem jsem postupoval v roce 2001. Bylo to skvělé. Ze začátku hodilo na zápas i 1 800 diváků. Podmínky jsme měli sice o něco horší než ostatní kluby, ale parta byla výborná. V Mikulovicích to bylo jiné, takové zvláštní. Spousta hráčů byla z jiných měst – z Olomouce, z Ostravy, z Mohelnice…viděli jsme se jen na jednom společném tréninku a pak na zápase. Parta jsme byli dobrá, ale bylo to jiné.“

Vy jste si tedy MSFL už zahrál, hrál jste i druhou ligu, jak vnímáte rozdíl mezi MSFL a Divizí?

„Je to určitě skok. Hra je rychlejší. Kluby dokáží skvěle dodržovat taktiku, ta je také vyspělejší. V přípravě jsme třeba dokázali hrát vyrovnaně s Uničovem, s HFK Olomouc apod., ale to je jedno utkání, MSFL je dlouhodobá soutěž. Musíte to zvládnout po celou sezónu.“

Je jasné, že vedení bude chtít jistě posílit kádr.

„Ano, už se o tom začíná mluvit. Já si také myslím, že je to nutné. Máme skvělé hráče, ale posílit potřebujeme.“

Jak to bude s Vámi? Jste domluvený, že budete pokračovat?

„My se vždy domlouváme na spolupráci na půl roku dopředu. Trenér Sedláček mi řekl, že se mnou počítá. Takže určitě minimálně podzimní část bych měl zvládnout. Musel jsem trochu změnit herní styl. Pokud se mi budou vyhýbat zranění a zdraví mi bude sloužit, tak bych to měl zvládnout. Už asi 5x jsem si kupoval poslední kopačky, ale vždy to takhle dopadne (se smíchem). Zranění se mi v této sezóně celkem vyhýbala, i když pár problémů jsem měl. Jenomže to způsobeno mým stylem hry. Do všeho vletím po hlavě a pak to mám (smích).“

Ano, patříte mezi typické důrazné stopery. Vždy jste působil na tomto postu?

„Vůbec ne. Já jsem kovaný útočník. Až v Šumperku byla nouze o stopery, tak jsem se posunul dozadu a od té už jsem tam zůstal.“

Prozradil jste mi o sobě, že oblékáte dres české policejní fotbalové reprezentace, tak řekněte, jak jste na tomto poli úspěšný?

„Přesně před rokem bylo v Praze EURO (můžete se podívat na video, kde i rozhovor s Lubošem Pinkavou – pozn. autora). Vyhráli jsme základní skupinu s Francií, Bulharskem a Nizozemskem. V semifinále jsme prohráli s Řeckem. Jejich tým byl kopií řecké reprezentace. Bylo to stejné jako s naší reprezentací na EURO 2004. Hráli zezadu, nepříjemně, spíše jen stáli, ale góly dávali oni, ne my. O bronz jsme pak porazili Francii. Vyhráli jsme 2:1, já dal oba góly. Celkem jsem nastřílel 6 gólů a stal jsem se nejlepším střelcem. V roce 2007 jsme se v Praze stali mistry světa. Ve finále jsme porazili Egypt, mně se podařilo dát 1 branku. Hraji v útoku a celkem mi to tam padá. Řekl bych, že EURO mělo vyšší úroveň než mistrovství světa. Tam nás potrápili snad jenom Egypťané ve finále. S reprezentací jsem se podíval například do Bulharska, Do Švýcarska, do Německa, do Nizozemska a také třeba do Monaka.“

No, panečku. Tak to jsou úspěchy jako hrom. Být mistrem světa, nejlepším střelcem EURA…to se nepodaří jen tak někomu. Máte můj obdiv.  Kam řadíte svou postupovou branku proti Valašskému Meziříčí a jaký největší fotbalový zážitek Vám utkvěl nejvíce v hlavě?

„Děkuji. Zážitků je spousta, ať už s policejní reprezentací, nebo v klubech. Každý postupový rok byl úžasný. Druhá liga v HFK Olomouc byla také skvělá. Krásná léta jsem prožil v Zábřehu. Teď jsem v Mohelnici, kde spoluhráče znám odjakživa. Byl jsem na ně koukat, když jsem zrovna neměl zápas. Je tady super parta. Gól proti Valašskému Meziříčí řadím hodně vysoko, opravdu jsem si tu radost užil.“

Ještě jsem se Vás chtěl zeptat, zda znáte náš portál www.fotbalunas.cz?

„Ano, znám, Narazil jsem na něj čirou náhodou, když jsme s kamarádem něco vyhledávali. Myslím, že to byl náš zápas v Havířově. Každopádně teď už mám Váš portál zařazen mezi oblíbené položky.“

Pane Pinkavo, já Vám mnohokrát děkuji za rozhovor. Prozradil jste mi opravdu nečekané informace. Gratuluji Vám ke všem úspěchům a skutečně uznávám to, co jste ve fotbale dokázal. Ať se Vám daří i nadále, a to jak ve sportovním životě, tak i v tom osobním.

„Já také děkuji za rozhovor a přeji Vám a Vašemu portálu mnoho zdaru.“