Jsem rád, že zase můžu hájit barvy týmu, kde jsem fotbalově vyrostl, říká v rozhovoru Jiří Švamberg

Děkuji. Musím se přiznat, že celkem překvapilo. Málokdy se stane, že by se do sestavy kola dostal hráč, který s týmem předchozí kolo prohrál, a ještě méně se stává, že by takový hráč ocenění vyhrál.

Když přijdete do nového týmu, tak vždycky chcete vyhrát a přemýšlíte hlavně nad týmovým úspěchem. Bohužel jsme i vinou absencí nepodali dobrý výkon. 3 body by byly určitě krásné, ale myslím, že bychom vzhledem k průběhu zápasu brali i bod.

Já jsem většinu přípravy absolvoval ještě jako hráč Kaznějova a do Kožlan jsem zašel, když jsem měl volno. Za Kaznějov jsem v přípravě stihl odehrát 1,5 přáteláku + 1 pohárový zápas. Kožlany hráli přáteláky 3, já nakonec zasáhl do dvou a musím říct, že příprava Kožlan byla oproti předchozím létům kvalitní.

I přes to, že táta hraje fotbal celý život, tak já začal hrát až docela pozdě (myslím, že táta už ani nevěřil, že by ze mě ve fotbale mohlo něco být) – ve dvanácti letech a paradoxně mě tehdy na trénink nepřivedl táta, ale nudil jsem se, tak jsem si řekl, že půjdu s kamarádem na trénink. Jelikož fotbalového jsem neuměl vůbec nic, a taky proto, abych nemusel běhat :-D, jsem si stoupnul do brány a už mi to nějak zůstalo.

Před pár lety byl můj cíl hrát co nejvyšší soutěž, ale během angažmá v Kaznějově jsem zjistil, že není důležité, jak vysokou soutěž hraji, ale abych se v týmu cítil dobře a aby mě fotbal bavil. Takže teď už je mým jediným cílem být užitečný v týmu a fotbal si užívat.

V létě si rád zahraji tenis nebo třeba nohejbal, ale taky si asi jako každý v mém věku třeba rád zahraji s kamarády něco na Xboxu.

Já jsem před zápasy býval vždycky dost nervózní, takže šlo hlavně o to udržet se v klidu. Co se týče rituálů, není to nic velkého, ale držím se toho, že třeba u kopaček, chráničů, rukavic, štrupen a ponožek začínám vždy pravou stranou. Jinak na rituály moc nejsem.

Tím, že jsem v Kožlanech 5 let nehrál, tak věřím, že se oslavy za ty roky výrazně změnily. Ale asi to bude jako v každém podobném týmu. V kabině si něco zařveme a pak jdeme „na jedno".

Já jsem před pěti lety z Kožlan odcházel, protože parta tu nebyla nic moc, netrénovalo se, nedařilo se a potřeboval jsem změnu. Naštěstí mi dal šanci Kaznějov, kde jsem v té době už hrál za dorost, a chtěl bych jim za tu šanci takhle poděkovat. Ale po pěti letech jsem začal cítit, že bych se rád vrátil domů do Kožlan. Přispělo k tomu i angažování nového trenéra, který o mě okamžitě projevil zájem. Takže jsem se rozhodl, že na konci sezóny udělám vše pro to, abych se vrátil domů. Kožlanům se ale zranila brankařská jednička, a tak přišla snaha mě získat už teď v zimě. Naštěstí se to povedlo a já jsem rád, že zase můžu hájit barvy týmu, kde jsem fotbalově vyrostl.

Taky děkuji. Já bych asi hlavně chtěl poděkovat klukům v Kožlanech, že mě takhle rychle přijali mezi sebe a i přesto, že se nám nepodařilo zvítězit, mi pomohli získat zpátky nějaké to sebevědomí. A pevně věřím, že další zápas se nám už povede vyhrát a já po letech konečně uslyším náš vítězný pokřik.