Beru to jako obrovskou zkušenost do života, vzpomíná na své zranění Dušan Kapuscinský

Děkuji moc, vážím si toho. Hlavně z toho důvodu, že se mnou v sestavě kola byl i vynikající hráč Luboš Pecka.

Takový počet hlasů mě překvapil, ale na druhou stranu jsem si byl vědom, že mám za sebou velmi silnou základnu dětí, co trénuji. (smích) Nic na tom ale nemění, že si toho vážím a jsem za to rád.

Výkon týmu hodnotím kladně. Nezačali jsme dobře, když se soupeř dostal brzo do vedení, ale my jsme se nenechali zaskočit a po pár minutám jsme dokázali srovnat. Pak už byl zápas víceméně v naší režii. Dokázali jsme ještě do poločasu přidat další branky a tím jsme se uklidnili. V druhém poločase jsme na to chtěli navázat, to se nám také povedlo a zápas skončil vysokým rozdílem.

Formou bych to úplně nenazýval, ale určitě motivací je sázka s Hojdym (Michal Hojdekr, hráč a trenér mládeže poz.), protože kdo dá za podzimní část méně branek, tak platí večeři u Pohlreicha a finanční obnos dětem do kasy. (smích)

Celkově na Prachatice vzpomínám velice rád, hlavně na naši super partu a trenéra Frnocha, který nám byl vždy oporou a dokázal z nás dostat to nejlepší. Dokázali jsme toho spolu opravdu hodně.

Byl to šok. Naši mi nikdy neříkali takové věci, abych nebyl nikým a ničím ovlivňován a nebyl zbytečně nervózní. Snažil jsem se vždy hrát obětavě pro tým a to asi rozhodlo. Jednoho dne mi právě naši řekli, že skaut Viktorie Plzeň se už jezdí dívat na naše zápasy tři roky a že by byli rádi, kdybych se k nim připojil. Dodnes si pamatuju, jak mamka od začátku říkala, že v žádném případě, že kluk z vesnice nemůže jít do takového města. Hodně to obrečela, ale já to měl jasné.

Ano, přišlo zranění. Pro fotbalistu dost nepříjemné a o to horší, že se to stalo v tréninku. Při centrovaném míči jsem šel do zakončení, brankář mi prošlápl koleno a bohužel nevydrželo. Od začátku jsem věděl, že to nebude dobré a to se také potvrdilo. Musel jsem bohužel na plastiku předního zkříženého vazu. Aby toho nebylo málo, tak se to zrovna stalo ve špatnou chvíli, jelikož jsem měl zanedlouho odlétat s reprezentací do Irska. Všechno zlé je k něčemu dobré, takže jsem i díky tomu poznal spoustu lidí. Někteří mi opravdu pomohli a za to jim moc děkuji. Bohužel tam bylo i pár lidí, co mě zklamali a otočili se zády. Beru to jako obrovskou zkušenost do života a pomohlo mi to i po lidské stránce.

Bylo to plánované a vše bylo takhle domluvené. Tím musím poděkovat i Tatranu, že mi vždy vyšli vstříc.

V Dynamu to vypadlo vše dobře. Po zranění jsem byl natěšen a měl velké cíle, ale bohužel přišlo znovu zranění předního zkříženého vazu a znovu jsem musel podstoupit plastiku a další dlouhé rehabilitace. Věděl jsem, že tohle už bude bohužel konec. Koleno už nevydrželo každodenní zátěž a musel jsem se přesunout do nižších soutěží.

Kvůli časovému presu. Změnily se priority a já se potřeboval soustředit na školu. Později jsem si právě ve Březí našel novou výzvu. Tou bylo trénování žáků a hrozně mě to chytlo.

Dostal jsem se k tomu tak, že jsem měl daleko více volnému času a já nemůžu jen sedět doma. Nejdříve jsem měl na starost dohromady jen žáky. Vytvořili jsme skvělou partu a vyvrcholením byl postup do 1.A třídy. Následně se řešilo co bude dál s ročníkem 2007. Bohužel ve Březí dorost nebyl a řešilo se co bude s klukama dál. Nebylo mi to lhostejné a za děti jsem bojoval, aby se u nás dorost obnovil a oni mohli pokračovat. To je asi ten nejhezčí pocit, když člověk vidí ty spokojené děti. Samotného mě to naplňuje. Vytvořili jsme si mezi sebou silné pouto, i když bych je někdy “zabil”, ale to k tomu patří. (smích) Máme skvělou partu i s rodiči a myslím si, že to skvěle funguje.

Očekávám vyrovnaný a dost vypjatý zápas. Chceme navázat na výhru z Vltavice a získat další tři body. Jak říkám dětem, doma se neprohrává!

Fotbal byl vždy číslo jedna, ale mám rád všechny sporty. Když se chci odreagovat od fotbalu, tak si rád zahraji třeba nohejbal. Rád soutěžím a nesnáším prohrávat. Ať dělám cokoli, tak chci být nejlepší.