Hráč 20. kola, Jakub Konečný: V Dobřichově mám dávat hlavně góly

Vím jistě, že k fotbalu mě přivedl můj o 2,5 roku starší bratranec Tomáš. Já ještě ani nechodil a on už se proháněl za míčem kolem domu a já chtěl být jako on. Oficiální fotbalovou kariéru jsem začal o několik let později v Prostějově, kam jsme se s rodinou přestěhovali. Na první trénink mě za ruku přivedl a první roky velmi podporoval můj dědeček Emil, který taktež býval výborným fotbalistou a od té doby jsem se pro fotbal nadchnul. Šlo mi to, myslím, od počátku velmi dobře, co mi chybělo na rychlosti, vynahrazoval jsem technikou.. A to platí dodnes ;)

Fotbalové mládí jsem strávil v Prostějově, tehdy tam byly pro fotbal a mládež velmi dobré podmínky srovnatelné s ligovými kluby, od přípravky jsme vytvořili skvělý kolektiv, který spolu studoval ve fotbalové třídě a zároveň každý den trénoval a společně to dotáhl až do mladšího dorostu. V Prostějově jsem také ochutnal poprvé mužský fotbal a odehrál pár minut v druhé fotbalové lize, což byla výborná zkušenost. V 17ti-letech jsem přijal nabídku 1.FC Brno, se kterým jsem absolvoval zimní přípravu a několik zápasů v 1. celostátní dorostenecké lize. Poté jsem se bohužel zranil a k vrcholovému fotbalu se už nikdy nevrátil. Nejvíce vzpominám na fotbalové roky v Prostějově, kde jsme byli nejlepší parta mladých naivních kluků, zapálených hrát minimálně Premier League ;)

Popravdě nejvíc vzpomínám na Petra Novotného - trenéra, který mě vedl od 8 do 14-ti let. Byl velmi přísný, ale naučil nás disciplíně, která se mi v životě několikrát hodila, za což jsem mu vděčný. Vždy pro nás dělal víc než by musel a byl pro mě velkým příkladem. Trenéři v Dobřichově jsou taktéž skvělí, což je jeden z důvodů, proč tam nyní hraju a každý týden z Prahy dojíždím.

Odjakživa jsem byl střední obránce - libero, stoper i předstoper, když bylo třeba, posunul jsem se na několik závěrečných minut do útoku, protože jsem býval jeden z nejvyšších. Vždy jsem ale rád dával góly, proto když již nehraji na vyšší úrovni, tlačím se na post útočníka ;)

V Dobřichově jsem se ocitl velmi snadno - nejlepší kamarádka mé přítelkyně pochází z Peček a její bratr hraje za Dobřichov. Dál není třeba se rozepisovat...

Moje role v Dobřichově by měla být primárně dávat góly (proto ti fakt nebudu příliš přihrávat, Vizane) ;)

V zápase proti Velimi jsme mohli jen překvapit, což se nám povedlo. Podle mě jsme byli důstojným soupeřem a utkání mělo svou kvalitu, škoda jen, že jsme po srovnání skóre na 2:2 vzápětí dostali dva rychlé góly a nechali soupeře, aby nám odskočil. Mně se hrálo velmi dobře, byl skvěle připraven trávnik, spoluhráči mě zásobovali přesnými pasy a proto jsem byl v dobrém tempu.

Asi mi to úplně nepřísluší komentovat. K fotbalu patří emoce a když je zápas zdravě vyhrocený, radost nebo naopak vztek fanoušků okolo k tomu patří. Výkony rozhodčích k těmto situacím často dopomohou a pro lidi okolo je víkendový zápas hezkým oddychem po náročném pracovním týdnu. Proto jsem rád, když zápas prožívají. Vše by mělo samozřejmě zůstat v hranicích slušného chování, ale já sám vím, jak je těžké občas udržet emoce pod kontrolou.

Mým největším koníčkem je momentálně má 14-ti měsíční dcera Laura, kolem níž se točí celý můj svět. Zároveň mám poměrně náročnou práci a rodině se chci věnovat, jak to jen jde. Proto nezbývá příliš času na další "hobbies". Dřív jsem hrával golf, tenis, rád cestoval, snažím se vzdělávat, ale platí, že rodina je u mě na prvním místě.

K fotbalu jsem se vlastně vrátil po 5-ti letech, kdy jsem vůbec nehrál. A hlavním důvodem, proč opět hraju, je to, že přítelkyně s dcerou si můžou udělat výlet se mnou a jet na zápas taktéž. Stráví čas venku, pohrají si s ostatními dětmi a tatinek se proběhne. Co víc si přát :)

Když nepočítám svůj hattrick proti Spartě v celostátní dorostenecké lize, tak věřím, že můj největší fotbalový zážitek mám teprve před sebou. A bude jím postup o soutěž výš příští rok s Dobřichovem ;)