Osmnáct let fotbalového života nejde vymazat, říká Miroslav Turek o svém vztahu ke Strunkovicím

Velikou radost mají kluci z týmu, včetně pokladníka Kašpiho (Roman Kašpar) a jeho vymahače Koníka (Miroslav Kašpar), protože mě teď budou chtít sosnout o několik stoveček. Už jsem samozřejmě na messengeru zaznamenal, že kasa zase cinká.

Určitě bych, jako trenér, našel lehce páky, jak se pokutě vyhnout, ale nevydržel bych pak to nekonečné kňouraní v kabině, že sem nic nedal. (smích) Takže pro dobro týmu se jí vyhýbat nebudu. V neposlední řadě fotbal je týmový sport a do toho patří i trenér, ať hraje, nebo ne.

Docela mě překvapilo, jak nakonec jednoduchý zápas to pro nás byl. Zbytiny v prvním poločase několikrát zahrozily, ale pak už hrály dost odevzdaně hlavně do defenzivy. Na jejich obranu jsme se neustále valili v dost velikém přečíslení a to nejde prostě opakovaně ubránit.

Pro nás to byla vítaná pomoc. Chyběla nám takřka polovina základu, včetně důležitého obránce Romana Kašpara a obou Kochmičů. K tomu máme kluky zraněné a další absence byly z různých důvodů. Naskytla se možnost, že by za nás šel Žury, který nemohl na zápas s áčkem a chtěl se udržovat v zápasovém rytmu. Tak to do sebe dobře zapadlo a v podstatě nám ty absence sám svým výkonem a kvalitou co má nahradil.

Za mě je jedno kolik se vyhraje, pořád za to jsou tři body, takže to jako vzpruhu neberu. Naopak mě pořád štve to, jak jsme školácky nezvládli první zápas, kdy jsme ještě někdy kolem pětašedesáté minuty vedli 4:0. To je prostě pro tak zkušený tým, co máme, obrovská ostuda.

Odmalička jsem si fotbal zamiloval díky dědovi ze Svojnic, kde jsme s mamkou do nějakých mých čtyř let bydleli. Já tam pak trávil každý víkend a prázdniny. Děda hrával fotbal docela na dobré úrovni, konkrétně divizi a později A třídu, takže jakmile to šlo, tak mě učil s míčem, kopal si se mnou, prostě ve mně vybudoval lásku k fotbalu. Když jsme se s mamkou přestěhovali do Netolic, tak jsem hned, jakmile věk dovolil, nastoupil do tréninků mladší přípravky.

Fotbalových i životních spousty a dalo mi to spousta přátel. Od čtyř let v Netolicích bydlím, včetně mé rodiny, chodil jsem tam do školky i základní školy. Netolice mám moc rád a co se týče těch fotbalových vzpomínek, tak sem tam prožil celou mládež. Měli jsme super partu, i když asi devadesát procent kádru bylo z okolí. Vyhráli jsme I.A. třídu dorostu, tři roky hráli krajský přebor a vyhráli pohár dorostu. V žácích se nám dařilo v národním Nike cupu i ve školním McDonald's cupu. K tomu spousta super zážitků ze společných akcí, diskoték, noční koupání v kašně po postupu, oslavy poháru a s tím spojená šílenost v podobě stříhání vlasů a ranní návštěva pekárny. Moc rád se s klukama z toho týmu, i z dalších kategorií co byli starší, nebo mladší, vždy potkám. Před Covidem jsme si s Milanem Pešků, který působí v SK Sedlic, psali, že je třeba udělat nějaký sraz, tak snad na to brzo dojde. (úsměv)

Soutěže v kraji sleduji docela pozorně a samozřejmě i Netolice, i když dojít se podívat na zápas nemám takřka šanci. Věřím, že se chytnou, ale než se kádr zkonsoliduje, bude to nějakou tu sezonu trvat. Je vidět, že to Roman Mužík skládá skoro od nuly. Chybějí mu docela klíčové typy hráčů a je třeba tuto sezonu nějak zvládnout. Pak dorostou nějací kluci z mládeže, tým bude zkušenější a jistě se zase vrátí nějací kluci, co jsou jinde. Třeba Dan Andres z Třeboně, který by v tom středu zálohy byl výraznou posilou.

Tenkrát byl v A týmu Netolic přetlak brankářů. Do B týmu se mi nechtělo, protože hrál nějakou třetí třídu a to pro mě tenkrát bylo málo. Byl sem rozhodnut, že chci jít někam minimálně do B třídy na hostování a pak bych se časem popral o místo v Netolicích. Už v průběhu dorostu se mi ozval Sedlec, ale ten tenkrát hrál taky ještě Okresní přebor. Ke konci sezony se mi ozvalo několik týmů včetně Strunkovic, které se vracely do B třídy a skládaly poměrně zajímavý tým. V té době mi to dávalo největší smysl, jak z hlediska vzdálenosti, tak podmínek a šance chytat. Tak jsem na to kývl a bylo z toho půlroční hostování, které se nakonec změnilo v přestup někdy v únoru 2006.

Ano, osmnáct let fotbalového života nejde vymazat. Je to podstatná část mé fotbalové kariéry i života a zažil jsem ve Strunkovicích dobré sezony, špatné sezony, poznal spousty nových lidí, spousta zážitků a srandy. Stejně tak spoustu úspěchů i neúspěchů. To co k fotbalu patří a to, pro co ho všichni, tak máme rádi a někdy ho za to i proklínáme. Stejně tak beru i Netolice, které mě fotbalově vychovaly, a kde jsem prožil všechny mládežnické kategorie.

Nabídky byly a jsou takřka každé přestupové období. Dvakrát ten přestup byl opravdu blízko a jednou to bylo pro mě i dost zajímavé, co se týkalo podmínek a atraktivity soutěže. Jenže to bylo v době, kdy jsme po podzimu neměli dost bodů, náhradu za mě Strunkovice neměly a já nechtěl odcházet v tak špatné situaci a kluky v tom nechat. Teď už, co se týče hraní, tak nikam přestupovat nechci a hráčskou kariéru ukončím ve Strunkovicích nad Blanicí v béčku.

Já hlavně doufám, že se sejdeme v plné síle a nebudeme muset, jako před každým zápasem této sezony, s asistentem Jirkou Kurešem řešit, kolik nás bude, a kdo to bude schopný, kde odehrát, a kde to my trenéři zalepíme naší osobou. V Lažišti je pěkný areál, chtějí hrát fotbal a to mám rád. Rozhodně nečekám, že domácí vybouchnou, jako před týdnem.

Překvapila. Dub má sice silný tým, když vidím o koho posílili, ale tohle asi nečekal nikdo.

Je to tak, aktuálně působím u mladších žáků spojenectví Netolice/Strunkovice. Před dvěma lety mě oslovil kamarád Jarda Šulc, že potřebuje někoho k sobě a k brankářům ve starší přípravce. Rád jsem to přijal a řekl jsem si, že to posune i mě samotného, co se týče trenérské práce. Pak přišlo spojenectví se Strunkovicemi, což sem jen uvítal. No a teď jsme se s touto generací hráčů a hráček posunuli do A. třídy mladších žáků. Musím říct, že mě to hodně baví a je to cesta, které se chci do budoucna ve fotbale věnovat. V Netolicích na to máme výborné podmínky a děti neučíme jen kopat do míče, ale i týmovosti, zodpovědnosti vůči kolektivu, správnému myšlení a dalším věcem, které patří do týmového sportu. Fotbal dává kromě potěšení kopat do míče i spousty přátel do života. Jen mě mrzí, že musíme kolikrát učit hráče věci jako kotrmelec, běh pozadu, obratnost, správná rozcvička, protažení a podobně. Tedy věci, co by se měly naučit při hodinách tělocviku ve škole. Celkově jsme si tu mládež nechali moc zanedbat a asi by bylo lepší místo hledání výmluv, proč něco nejde a kolik je dnes možností, hledat cestu, jak to napravit.

Chtěl bych moc poděkovat mé manželce Evče, která má pro mojí lásku k fotbalu veliké pochopení a jelikož syn Domča už ve třech letech kope slušně do míče a z prvních kopaček, co jsem mu přinesl od Lukáše Brabce, kterému jsem vděčný, měl ukrutnou radost, tak ten fotbal u nás jen tak nevymizí. A to nikde není vyloučeno, že fotbalu nepropadne ani půlroční dcera Nelinka. Obzvlášť, když holek hraje pořád víc a víc.