Aleš a Jirka Krausovi: Srdcaři ze Zavidova

Jaké byly tvoje první fotbalové krůčky?

Jirka: S fotbalem jsem začínal v 5 letech. Můj otec a strejdové hráli v Zavidově, tak jsem ani nad jiným sportem nepřemýšlel. Začínal jsem na rakovnickém SKP pod vedením Petra Šindlera.

Aleš: Jak už řekl brácha, naše rodina fotbalem žije, od narození trávím víkend co víkend na zápasech Zavidova. Začal jsem společně s Jirkou na SKP, kde jsem si chodil kopnout s o dva roky staršími kluky. Když se o dva roky později otevřela přípravka pro ročníky 1995, tak jsem se rovnou připojil k nim. Vedl mě zde můj táta a Radek Křikava.

Jak se tvá kariéra vyvíjela nadále?

Jirka: Přípravku a část žáků jsem odehrál v Rakovníku. Jaro 2005 jsem byl na hostování v Lubné a od podzimu jsem začal ve vzniklém týmu zavidovských žáků. V Zavidově jsem odehrál zbytek žáků, dorost a hraji zde i za rezervní tým.

Aleš: Už v přípravce nás poslední roky převzal Jaroslav Hamouz, který mě vedl přes žáky, kde jsem měl možnost si zakopat žákovskou divizi až do mladšího dorostu. Rok mě vedl v mladším dorostu Honza Janota, což byla asi nejlepší sezona v mém životě, když jsme vyhráli krajský přebor. Po konci staršího dorostu, kde mě vedl pan Procházka, jsem odešel do Zavidova, ke kterému mám srdeční vztah, a hlavně v Rakovníku jsem neviděl moc příležitost si zachytat.

Vás táta nejen že stál za zrodem zavidovského fotbalu, ale také vás podporoval vůbec od prvního tréninku. Byl spíše kritický nebo uměl i pochválit?

Jirka: Myslím, že kritika asi převládala, ale často byla oprávněná. Spíše to byly rady jak být lepší. Samozřejmě jsem občas slyšel i pochvalu.

Aleš: Já to měl asi stejné, táta nám vždy oprávněně vytkl naše chyby. Ale čím jsem byl starší, tak jsme si vždy o výkonu spíš rozumně popovídali. Dneska se mi táta už kolikrát i směje, když něco pokazím, ale umí se mě i zastat a pochválit.

Jak velkou roli ve tvé fotbalové kariéře vůbec sehrál? Měl jsi někdy pocit, že jsi chtěl s fotbalem třeba i skončit, ale byl to právě táta, kdo ti to rozmluvil a teď mu po těch letech ve fotbale můžeš v klidu říct: Díky, táto?

Aleš: Obrovskou, jak už jsem řekl, náš táta spoluzaložil fotbal v Zavidově, tak že já vlastně nic jiného než fotbal neznám. Jezdili jsme víkend co víkend po fotbale, kupovat dresy, hráčům jsme jezdili dělat registrace na Strahov, byli jsme u budování hřiště, stavění kabin. Tak že mě ani nenapadlo nikdy s fotbalem skončit. Fotbal a hlavně ten zavidovský je moje srdeční záležitost.

Jirka: U mě velkou. Když jsem se rozhodoval kam odejít z SK, tak mi pomohl zkusit to v Lubné a následně vytvořil v Zavidově tým mládeže. Ten vytrval až do našeho přechodu do dospělého fotbalu.

Nakonec jste se sešli s bráchou v Zavidově. Jsi zde spokojen a plánuješ v tomto klubu setrvat nebo jsi ochoten naslouchat i jiným nabídkám?

Jirka: Já jsem v Zavidově spokojen. Parta je tu dobrá a hodlám tu zůstat.

Aleš: Já též, v Zavidově jsem spokojen a žádnou nabídku jsem dávno nedostal. A myslím si, že s mými přibývajícími kily, léty a klesající výkoností už asi ani žádná nabídka nepřijde.

Poslední sezóna se nepovedla jak rezervě, tak A-týmu. Kde myslíš, že byl hlavní problém, který způsobil sestup áčka a nepříliš uspokojivé umístění béčka?

Jirka: Myslím, že to bylo v přístupu lidí. Největší problém byl sehnat lidi. Často docházelo k tomu, že jel jeden nebo druhý tým k venkovnímu utkání a byly jsme rádi za 12 lidí.

Aleš: Přesně tak, dneska je ten přístup lidí opravdu špatný, lidi mají jiné záliby než se honit každý víkend po hřišti. Pro spoustu lidí není fotbal ani na prvním, druhém, ani třetím místě, někteří kluci si jdou prostě kopnout pro zábavu. Problém začíná tehdy, kdy si několik hráčů vybralo na víkend jinou aktivitu. Pak nám třeba chybělo 7-8 lidí a jezdili jsme v béčku v jedenácti. Áčko trpělo nesbírání bodů venku a myslím si, že postupem času i kluci ztratili motivaci, nikoho pak nebavilo jezdit na zápasy dvě hodiny, zažít zářez od rozhodčího a jet zase domů. Chtěli jsme soutěž udržet, což se nám nakonec bohužel nepodařilo.

Doma jste tři chlapi a dvě ženy. Jak to mamka se ségrou zvládají, když se bavíte o fotbale? Jdou se raději projít nebo i ony mají k vaším výkonům co říci?

Aleš: Podle mě si na to už zvykly, máma s námi jezdila na fotbaly od kočárku, to samé se sestrou. Tak že se nějak naučily žít ve fotbalové rodině. Občas něco řeknou, ale většinou pouze zopakují to, co nám řekne táta.

Jirka: U nás se fotbal řeší spíš s otcem. Mamka občas jen něco dodá.

Půjde vaše mladší sestra ve vašich stopách a obuje kopačky nebo dá přednost jinému sportu?

Sestra hrála fotbal za zavidovskou přípravku, ale poté k tomu začala hrát ještě pozemní hokej. Zkoušela stíhat obojí, ale časově se to nedalo zvládat. Nyní hraje pouze pozemní hokej v Rakovníku, tak doufáme, že z ní něco vyroste.

Pohádali jste se někdy na hřišti?

Jirka: Nedalo by se říci, že pohádali. Občas jeden druhému něco vytkne, ale je to chvilková záležitost.

Aleš: No myslím, že občas jo, ale spíš já nadávám a brácha mi na to neodpoví. Na hřišti jsem hodně emotivní. Když někdo něco pokazí, tak se snažím držet, ale u bráchy mi to naštve, že mu to musím hned od plic vyčinit. Ale zase se ho umím také zastat.

Dostal jsi během své kariéry červenou kartu?

Aleš: Za celý život pouze jednu, bylo to za béčko proti Lišanům v Zavidově. Dostali jsme hloupou branku na 1:2, a ihned vzápětí šel sám na mě Vašek Mutinský a udělal mi kličku a já ho prostě sestřelil. Byla z toho penalta a červená karta.

Jirka: V soutěžním utkání ne.

Na jaké momenty v mládežnickém a dospělém fotbale vzpomínáš nejraději?

Aleš: Určitě celá sezona pod Janem Janotou v mladším dorostu na SK. Vyhráli jsme celou soutěž a makali jsme jako tým. Byli jsme skvělá parta. V dospělém fotbale jsem prožil tři záchranářské a jednu sestupující v Zavidově, tak že na to nevzpomínám moc dobře. Ale hodně jsem prožíval postup Zavidova z okresu až do A třídy.

Jirka: V mládežnickém nejvíce na partu, kterou se nám podařilo v Zavidově vytvořit a naši poslední sezonu, kterou jsme prošli bez ztráty bodu a vstřelili přes 150 branek. V dospělém je to současný postup rezervy do okresu a áčka do A třídy.

Jaký máš názor na video ve fotbale? Na MS v Rusku bylo dosti využíváno, a tak se ukázalo v celé své parádě…

Jirka: Myslím, že video pomůže k fair play, ale musí být na všech stadionech.

Aleš: Přesně tak, video je dobrá věc, když se umí správně použít, bohužel je chyba, že není všude.

Jaký máš fotbalový vzor?

Aleš: Brankářský vzor je pro mě Manuel Neuer, od něj jsem se naučil hrát i za vápnem a hodně od brány. Dříve jsem byl všude včas, bohužel dneska už jsem pomalý a stává se, že jsem někde pozdě. Nesmím také zapomenout na strejdu Dana Deveru, který u nás v Zavidově hraje od založení a letos začne rekordní 23. sezonu.

Jirka: Mám dva. Prvním se stal a je můj strýc Daniel Devera. Druhým je bývalá hvězda Sparty, Borussie a Arsenalu Tomáš Rosický.

Kdo je dle tebe aktuálně nejlepším fotbalistou a kdo nejnadějnějším talentem?

Jirka: Talent asi Matteo Guendouzi, na svůj věk předvádí v Arsenalu celkem přesvědčivé výkony. Asi nedokážu říct nejlepšího fotbalistu, ale celkem se mi líbí hra Griezmanna.

Aleš: Nevím koho napsat, jako talent bych asi zvolil Kyliana Mbappého, ale fotbalistu fakt říct nedokážu.