Nejsme jedna parta jen na hřišti, ale také mimo něj, říká hráč kola Martin Chalupa

Děkuji. Za vítězství v anketě vděčím všem, kteří mě podpořili a poslali mi hlas - rodině, spoluhráčům, přátelům. Utkání proti Lhenicím jsme měli od začátku pod kontrolou, hosty jsme do vyložených šancí nepouštěli. S čím se však poslední zápasy trápíme, je produktivita. Na každou branku se hrozně nadřeme. Naštěstí jsme tam tu jednu dotlačili a mohli tak ze zápasu odcházet spokojeni se třemi body.

Již v prvním poločase jsme zahrávali několik rohů, nedařilo se nám z nich ale vytvořit nějakou zajímavější šanci. Až ze začátku druhé půle si vzal míč k rohovému praporku Adam Klose a nádherným balonem mě našel na úrovni malého vápna. Mně se podařilo míč trefit k tyči mimo dosah brankáře a mohli jsme se tak začít radovat.

Je to tak, myslím si, že to o našem mančaftu něco vypovídá. Nejsme jedna parta jenom na hřišti, ale také mimo něj. A tak bereme vážně i vzájemnou podporu v anketě. Zkrátka rádi vyhráváme. Když vezmu v potaz, jak kluky ohledně zapisování všelijakých pokut nešetřím, tak si za hráče kola musím určitě také naúčtovat tučnější penále. (úsměv)

O tom nic nevím. (smích) Samozřejmě ke každému zápasu patří dobrá večeře, vychlazené pivko a v případě úspěchu na hřišti i nějaká ta kořalka. Jak už jsem se ale zmínil, vše je dané hlavně tím, jakou máme perfektní partu. Pak si člověk ten fotbal a vše kolem něj užívá úplně jinak.

Ano, nejvyšším hráčem jsem, měřím 193 cm. I proto jsem rád, že se konečně začínám prosazovat hlavou při útočných standardkách. S mojí výškou by to měla být povinnost.

Když mi bylo 7 let, přivedl mě taťka na můj první trénink. Neměl to se mnou ale vůbec lehké, ze začátku jsem vzdoroval a na fotbal chodil nerad. Brzy jsem však zjistil, jak mě baví a dnes jsem rodičům vděčný za to, že to se mnou tenkrát nevzdali. Poděkovat také musím trenérovi a zároveň sousedovi v jedné osobě Václavu Turkovi st., který byl mým trenérem od přípravky, přes žáky až po několik sezon v mužích. Hlavně pod ním celá moje generace fotbalově vyrostla. Celý život hraji doma ve Čkyni. Výjimkou jsou pouze 4 roky v žácích, kdy jsme byli spojeni s Vimperkem a hráli tam.

Vlastně ani nevím, s jakým číslem jsem začínal v přípravce. Od dorostu však pravidelně nastupuji s číslem 6 to se také stalo postupem času mým oblíbeným.

Především sport. Ať už přes léto ve Čkyni poslední leta oblíbený tenis, tak v zimě hokej nebo futsalový turnaj ve Vimperku, kterého se každoročně účastníme. A když už nesportuji sám, tak si rád odpočnu u FIFY na Playstationu.

Při pohledu do tabulky by se zdálo, že to pro nás musí být jasná záležitost. S tím však do Záblatí nesmíme přijet. Chce to začít zodpovědně hned od začátku, jako každý jiný zápas.

Záleží hlavně na počasí. Pokud bude ještě příznivé a bude v pořádku i terén, pak v listopadové předehrávce nevidím problém. V opačném případě bych ale nechal zápasy na jaro, na rozoraných hřištích totiž častokrát ani nerozhoduje fotbalovost a kvalita celků.

Také děkuji.