Jan Špicar - Kdo mě zná tak ví, že mám pravou nohu jen na opírání.

Do Kunčic jsme vyráželi s jasným cílem pro tři body, jelikož se chceme v tabulce udržet v první čtyřce. Věděli jsme, že domácí mají proti nám poslední šanci setrvat v horní polovině tabulky. Nicméně tabulka je tak vyrovnaná, že jsme se nemohli motivovat a dodat si sebevědomí slovy, že „Kunčice jsou poslední“. Měli jsme skvělé počasí na fotbal a musím vyzdvihnout terén, na kterém se hrálo, byl to opravdový mech. Na Kunčických byla vidět nervozita a tíha vzdalující se první čtyřky. Díky brzkému gólu v úvodu zápasu jsme se uklidnili a začali jsme hrát to, co jsme chtěli i přes drobné nepřesnosti v kombinacích jsme zápas relativně zvládli a dokráčeli si pro tři body.

Co předcházelo gólu, si nikdy moc nevybavuji. Tuším, že jsem dostal krásný balón do lajny od našeho špílmachra Ondry Zugara a už jsem pelášil sám na bránu a trochu sobecky zakončil, i když jsem mohl nahrát nabíhajícím útočníkům.

Hrálo se mi opravdu skvěle i díky vstřelené brance a touhou prosadit se natrvalo do základní sestavy. Spoluhráči mě po zápase dopřáli slova chvály, protože vědí, že když nefiguruji v základní sestavě, tak jsem hodně frustrovaný, jelikož pro mě fotbal trvá devadesát minut a ne třicet. A za to jim tímto patří velký DÍK.

Tak snad ano! Doufám, že po povedeném výkonu v Kunčicích, bych se tam mohl objevit. Snad mě coach nebude brát jako „Šťastného žolíka“ :-D

Od malička jsem hrával dopředu. V žácích jsem se usadil na pozici krajního záložníka. Asi pět let jsem hrál útok a od léta, co jsem ve Valdicích, hraji opět záložníka a zjistil jsem, že mě to baví na této pozici víc. To je teď na mě asi i vidět. Je to hlavně našim mladým týmem, super partou, zázemím a klukama s nimiž jsem vyrůstal v žákovských kategoriích, se kterými si rozumím na hřišti i mimo něj.

Z posledních zápasů, chceme brát maximum bodů a přezimovat bez nervů a soustředit se na zimní přípravu. Tým máme dostatečně široký a kvalitní na to, abychom mohli nahradit hráče, kteří náhle vypadnou ze základní sestavy pro omluvitelné důvody.

Nedá se o mě říct, že bych na sebe upozornil brilantní technikou nebo odevzdaným výkonem na 120 procent. Pravda je, že mám rád míč na noze, ale to asi každý hráč. Jsem ten typ hráče, který je spíš komplexnější, než aby vyčníval v jedné disciplíně, kromě hlavičkování. Hlavou netrefím ani stodolu, možná 3 – 4 branky hlavou v kariéře jsem zatím dal :-D :-D Řekl bych, že hraju tak jak je potřeba.

Vždycky jsem měl ambice a velké cíle, které mě hnaly dopředu. Fotbal mám stále hodně rád, ale dnes to beru jako čas, při kterém se dokážou uvolnit a vypnout. Jednou jsem četl, rozhovor s Pavlem Nedvědem, který říkal, že nejtěžší věk pro fotbalisty je mezi 15 a 18 věkem. V tomto věku musí být hráč pozorný a imunní vůči okolnostem, prostě se nenechat strhnout od toho co ho baví. Ze své vlastní zkušenosti, musím s Grande Paolo souhlasit.

Mělo by to tak být, ale pro nás to zatím v probíhající sezóně neplatí. Na tréninku už si z toho děláme srandu, ale určitě doma chceme vyhrávat a mít tu výhodu toho domácího prostředí, už i kvůli fanouškům.

Kdo mě zná tak ví, že mám pravou nohu jen na opírání. Abych řekl pravdu, vyhýbám se kopům, kdy musím využít schopnosti pravé nohy z toho důvodu, abych si nepřivodil zranění :-D :-D Ale levačku mám samochvalně jak se říká „vytříbenou“ spoluhráči mě srovnávají s Tomášem Rosickým a jeho pověstnou šajtličkou.

Už od mala jsem velkým fanouškem hráče, kterým je Joe Cole. V jeho nejlepších letech hrál za můj oblíbený klub Chelsea. Oblíbil jsem si ho v zápase ligy mistrů v sezóně 2004/2005. Když Chelsea doma hostila v památném zápase Barcelonu a vyhrála 4:2. Tehdy Joe Cole odehrál fantastický zápas.

Když jsme hráli v Kalné tak jsem se ještě nemohl zúčastnit, protože jsem byl v rekonvalescenci po operaci kolene, takže nemůžu hodnotit jejich výkon. V posledních zápasech se jim hodně daří, minulý týden rozdali Jičínu sedm branek, takže to bude opět náročný zápas, ale my využijeme a prolomíme výhodu domácího prostředí a věřím, že posbíráme všechny tři body.

Začínal jsem ve čtyřech letech v Robousech. Někde kolem 8 let jsem přestoupil do Jičína, kde jsem fotbalově vyrostl a mohl jsem si zahrát i vyšší žákovské soutěže v Novém Bydžově nebo v Mladé Boleslavi. Poté mě začali sužovat zranění a vrátil jsem se zpět do Jičína, odkud jsem zkoušel štěstí v Hradci, ale nakonec jsem se zabydlel na čtyři krásné roky v Jablonci nad Nisou, kde jsem hrál dorosteneckou ligu. Poté jsem se vrátil do Jičína a přes hostování v Lužanech jsem přestoupil do Valdic, kde jsem zpátky získal lásku k fotbalu. Za to, že jsem si mohl v prozatímní kariéře zahrát vyšší soutěže, děkuji svým rodičům, kteří si vždycky našli čas, mi pomoct si splnit sen.