Mluvte spolu, na hřišti i mimo něj, nebuďte jen spoluhráči, buďte kamarádi a snažte se navzájem pochopit, vzkazuje všem hráčům bez rozdílu věku hráč kola Jan Rillich

Děkuju. Jsem zrovna uprostřed zkouškovýho, tak mám čas tak akorát si vždycky odskočit na zápas, a proto jsem teď tak překvapenej. Ale cítím se samozřejmě výborně, kdo by se taky necítil.

V první řadě bych řekl, že jsem to dost potřeboval. Pár týdnů zpátky jsem se zranil za áčko v Kaměňáku, nehrál jsem tři týdny a gól jsem nedal už ani nevím kdy, tak jsem šel pomoct a snad jsem k něčemu byl.

Samozřejmě by to bylo s bodama lepší, dostali jsme tři rychlý góly v nějakých pěti minutách a byla to rána, protože jsme do tý doby vedli. Ale nastoupila za nás hromada mladých a šikovných kluků, takže na bodech až tolik nezáleží. Formuje se nám tam určitě nadějnej tým. (úsměv)

Na to neumím odpovědět. I kdyby to tak skončilo, asi by nás momentálně sestup tolik netrápil, protože nedlouho zpátky nás ještě strašilo to, že nás přijde šest a zrušíme béčko úplně. Početní problémy jsme ale už přelezli a od teď už to bude jenom lepší. (smích)

Možná právě taky proto mě ten případnej sestup moc netrápí - může se totiž stát tohle a žádnej sestup nebude, protože nebude kam. Jestli k tomu dojde, nevím, to bych musel mluvit se všema, co soutěž hrajou a jak to s nima vypadá. Ale týmů rozhodně ubývá, a především “béček”. Ve Frymburku je na dnešní poměry malej zázrak, že béčko vůbec je. Nemáme ani 1500 obyvatel a živíme tady dva týmy - daleko větší obce a městyse to už rozpustily, aby jim přežilo áčko.

V sobotu máme dopoledne áčko a hned potom béčko. Dva zápasy za sebou ve stejnej den, to je pořádná nálož, takže bych samozřejmě šel radši jen na jeden. Ale když bude potřeba, určitě v tom nikoho nenechám. Navíc, když se v okrese smí střídat hokejově.

Vždycky pro mě znamenal hodně. Začal jsem s ním těsně před pátýma narozeninama a paralelně ho taky vždycky sledoval, všechno okolo něj. Je ale pravda, že jako pro malýho kluka to určitě bylo víc, dneska mám víc věcí, který mě baví a nejspíš bych neřekl, že je pro mě fotbal vším. Ale pořád mě strašně baví. Na druhou stranu taky říkám, že kdyby se to nedej Bože ve Frymburku rozpustilo, skončím.

Jak jsem právě zmínil, mám toho docela dost. Studuju na JČU, snažím se věnovat přítelkyni, pracuju v čajovně a ty čaje mi momentálně dělají s fotbalem toho největšího z koníčků. Mimoto se taky starám o Dobrý Zprávy, což je mediální server, který jsme nedávno spustili. Dali jsme si za úkol, že je potřeba, aby se lidi víc dozvídali o pozitivních událostech. (úsměv)

To už popravdě moc ne. Dřív jsem do toho hrál florbal, jezdil dost na kole, ve volným čase si zahrál volejbal a spoustu dalšího. Ale pak jsem si našel koníčky i mimo sport a zůstal mi z toho jen fotbal, na kterej nedám dopustit.

Vzkázat bych určitě něco chtěl. Jedna taková rada pro mladší kluky, co začínají mezi muži, ale pro veterány jakbysmet, protože ani oni nemají patent na rozum. Hodně z mladších skončí, i tady u nás, protože si myslí, že jsou na ně ti starší zlí. A ti starší si zase stěžujou, že jsou mladý namyšlený a nesmí se jim nic říct. Problém není ani na jedný straně, je přesně uprostřed. Oba aktéři pak jdou často do hospody nebo někam jinam a návzájem se tam pomlouvaj. Nejenom, že to není chlapský řešení, ale je taky zbabělý a nikdy se tím nic nevyřeší. Vzkazem tedy je: mluvte spolu, na hřišti i mimo něj, nebuďte jen spoluhráči, buďte kamarádi a snažte se navzájem pochopit.