Říkali: „Dej góla a jdeme.“ A já poslechl, směje se hráč kola Lukáš Míčko

Kluci už to hlídali celé dopoledne, máme společnou konverzaci jen mezi sebou, pak to tam vyskočilo, tak už padaly palce (smích).

Samozřejmě, pokutka do klubové kasy a nějaké rumíčky a pivíčka po zápase.

Od začátků stránky sledujeme jako tým. Líbí se mi průběhy zápasů, statistiky, soutěže o hráče kola… Je to takové zpestření. Sledujeme to a je to i přínosné.

Já to viděl hezky devadesát minut z lavičky (smích). Z naší strany co se týče výkonu nic moc, nějak to klukům nešlapalo. Přišlo mi to takové přibržděnější, hosté přijeli připravení. Chvílemi nás i tlačili, ale my to ustáli. Důležité a zlaté tři body.

Padlo to tam, samozřejmě. Ovšem nejen od trenéra i ostatní říkali: „Dej góla a jdeme.“ A já poslechl (smích).

Že musím co nejrychleji přiběhnout za trenérem a hodit po něm dres (smích). Celé mi to přišlo komické, jak to vyšlo. Samozřejmě převládala obrovská radost, ale v té chvíli to bylo takové vtipné.

Cílem to určitě není, ale jak říká náš trenér: „Momentálně šance je, tak proč se o to nepokusit. Kdy jindy. Třeba už jindy šance nebude.“ Myslím si, že když už tam jsme, byli bychom hloupí, kdybychom to začali prohospodařovávat. Po letech se tým ustál a musím říct, že i štěstí se k nám přiklonilo, ale nechceme nic zakřiknout.

Asi skoro jako každý. Začal jsem tady v minižácích, pak jsem ovšem měl chvilku pauzu, protože mi mamka nekoupila kopačky, asi jsem nějak zlobil (smích). Naskočil jsem tedy až do mladšího a staršího dorostu. Jenže dál tady nebylo kam jít, tak většina spoluhráčů šla do okolních vesnic a měst a já se to na to vykašlal. Dal jsem se na volejbal asi na dva, tři roky a kolem roku 2003, když jsem přes kamarády zjistil, že si založili vlastní céčko zde, tak jsem tam nakoukl. Většinu kluků jsem znal, byl tam rozdíl osmi let, tak jsem začal chodit na tréninky a zůstal. Starší kluci už sice skončili a jediný mohykán je náš trenér Jiří Krištof, který už moc hrát nemůže, ale věnuje se tomu na sto dvacet procent.

Ze začátku jsem hrál útok, takové kopyto do obrany by byla škoda (smích). Postupem času jsem zůstal ale nakonec přeci jenom v obraně s mladýma kluka, takže většinou pravý bek. Nyní po zranění a kvůli práci v Německu nestíhám tréninky, tak občas si zahraji i zálohu či útok, ale jinak obrana, tam se mi hraje s mladými spoluhráči dobře.

Fandím Messimu, to je o mně známé. Spíše, jsou pro mě vzorem co se týče oddanosti fotbalistu kluci, se kterými jsem prve začínal. Například nyní trenér Jiří Krištof, pro jeho zapálení a oddanost, někdy tom fotbalu dává více, než by měl (úsměv).