Radoslav Dyk: Slíbil jsem každému pivo, aby pro mě nehlasovali. Mělo to opačný efekt

Děkuji. I když jsem slíbil pivo pro každého, aby mi ten hlas nedávali, tak to mělo opačný efekt.

Zápisné se vydařilo, ještě po vítězném zápase, co víc si přát. Domů jsem se vrátil s prázdnou peněženkou a se zážitky, které k tomu patří (směje se). Hned jsem poznal, kdo za to umí v mančaftu vzít - jak se říká, dal do toho 100%.

Je pravda, že hra hlavou je moje oblíbená disciplína a děkuju trenérům, že se tomu při tréninku věnujeme (usmívá se). Ale doopravdy hru hlavou nesnáším, poslední gól jsem dal ve Stříbře na umělce proti Zruči. Dobře se to pamatuje, všehovšudy jsem dal asi 3 za kariéru.

Moc dobře vím odkud vítr vane. Omlouvám se pojišťovacímu guru a metodikovi Kohymu. Je pravda, že mé třetí dítě jsem s klukama moc neoslavil, ale polepším se.

Musím říct, že jsem nešel do neznámá, měl jsem informace od Kohyho a Švehlíse. Parta je v kabině super, docházka na tréninky taky, nemůžu si stěžovat. Kluci mě doufám přijali.

Ano, v Baníku jsem začínal s fotbalem a s trénováním dětí. Znám tam každého, dokonce už jsem hrál v týmu i s dětmi hráčů, se kterýma jsem začínal já, jako kluk. Takže Baník budu mít vždy v srdci. Přestěhoval jsem se do Dobřan, moje tréninková docházka upadala z časových důvodů a v tu dobu mě kontaktoval Metodik, alias Kuba Kohout. Byl jsem už téměř rozhodnutý ukončit kariéru, ale nakonec jsem si ji ještě prodloužil - žena říká, že končím už 5 let, ať už jí to neříkám. Důvod pro Lhotu byl i kvůli tomu, že s některýma klukama jsem hrával v mládí a Lhota byla v loňské sezóně na špici. Říkal jsem si, že bych mohl dostat novou jiskru.

V Dobřanech šel fotbal hodně nahoru, ale ve Lhotě jsem věděl, do čeho jdu. Sedl jsem si s tréňou a bylo vše hned domluvené. Nad jiným týmem jsem neuvažoval... To jsem ještě nevěděl, že budou tréninky tak běhavé. (směje se)

Jsem spíš ten běžec s balónem.

Ve Vejprnicích jsem byl v 19 letech, hrála se divize, spousty skvělých hráčů, skvělá zkušenost, ale divizi už bych hrát nechtěl. V Německu to bylo super, hrál jsem Landesligu, skvělá péče i zázemí. V Německu k tomu fotbalu mají pořád jiný přístup než u nás. Když se hrálo, tak nebyl problém dostat na stadion třeba 2000 fanoušků. Zahrál jsem si i proti Mnichovu 1860, rád na to vzpomínám.

Zvyky tak úplně ne, ale co bylo zajímavé, tak sraz před zápasem byl vždy dvě a půl hodiny před zápasem - kafe, buchta a šlo se na to. Jinak já mám asi jen jediný zvyk a to 3x poklepáním na zuby a popřát, ať dohraju zdravý a vyhrajeme. Jinak nejsem pověrčivý.