Ondřej Žák: Náš tým je jako diesel, začátky nám moc nejdou, ale jakmile se dostaneme do provozní teploty, tak už se na to dá koukat

Děkuji. Ano, náš pokladník a hrající legenda klubu, Lukáš Mareška, to má zařízené opravdu pěkně. A když se někdo podívá na ty tři předchozí rozhovory, tak si nejde nevšimnout, že se tam v odpovědích objevují velmi často konkrétní jména spoluhráčů. I to je součástí klubových pokut, takže letošní dokopná bude velmi příjemná záležitost a už teď můžu klukům slíbit tzv. “tatarkový skluz”.

Vezmu otázku odzadu a použiji slova našeho kapitána Patrika Matuly. Náš tým je jako diesel, začátky nám moc nejdou, ale jakmile se dostaneme do provozní teploty, tak už se na to dá koukat. Akorát praktický lékař našeho trenéra (Milan Kohout) nám tento postup již několikrát nedoporučil, pokud chceme být tímto stratégem vedeni ještě v příštích letech. Co se týká té mé branky, tak je to spíše výjimečná záležitost. Sem tam po nějakém rohu. Naposledy to bylo v červnu ve Všerubech, ale tam (a teď se vší úctou ke klukům ze Všerub) se trefil asi každý z týmu. (směje se)

Vidíš, to jsem ani nevěděl, já těm statistikám moc nedám. Každopádně ke klukům. Stoperskou dvojici se mnou tvoří Janny nebo Palouš a na krajích Eda s Pepou Noskem, podle toho, jak se sejdeme. Ta spolupráce mi vyhovuje především v tom, že na rozdíl ode mě, nemají kluci ve 30. minutě jazyk na vestě a dokáží odlítat celé utkání.

Tak vzhledem k mé výšce a váze jsou to asi osobní a hlavičkové souboje, takže se to takto pěkně doplňuje, když navážu na předchozí otázku. Většinou si díky tomu během utkání vyslechnu pár zajímavých slovních spojení od protihráčů nebo fanoušků soupeře, ale to k tomu v přiměřené míře určitě patří.

V mládežnických kategoriích jsem hrával střední zálohu, ale jak to s přibývajícím věkem bývá, člověk se tou sestavou sune blíže a blíže k vlastní bráně. (směje se) Alespoň se tak mohu několikrát během zápasu občerstvit iontovým nápojem našeho gólmana, Marka Feiferlíka.

Někdy kolem roku 96, když mi bylo šest let. A myslím, že jako u většiny to byli rodiče, kteří pak o rok nebo dva později k fotbalu přivedli i mého bratra Adama.

Tak určitěěě, dlouhá léta jsem válel za Viktorku. Obounohý univerzál, spoustu branek, mládežnické výběry…A teď vážně, Viktorku sice v kartě hráče mám, ale fyzicky jsem tam byl pár tréninků, než zjistili jaké jsem kopyto. (směje se) Pak se mě ujali na “Spojích”, za což jsem moc rád! Teď to neříkám jako frázi, ale je tu fakt skvělá parta a zázemí na mimo fotbalové aktivity.

Asi se to takto nedá říct, že bych měl nějaké vzory. Zkrátka, když to někdy vyjde, že mám čas, tak samozřejmě rád zafandím Viktorce, ale úplně tu scénu nesleduji. Ale pro dobro klubové kasičky ti těch pár vzorů rád vyjmenuji. (směje se) V tomto ohledu mezi mé obrovské vzory patří např. Michal Ráb, Míra Cigler a Martin Vričan.

Co mám opravdu nejraději, jsou čundry a pěší turistika. Ať už se jde na lehko a krájí se kilometry nebo se po pár hodinách chůze sedne někde u ohně a popije se.