Jan Schreier: Nejsem žádný Gordon Ramsay, ale šlapu mu na paty

03.05.2019 15:24 Tomáš Holata

Jakubčovice nad Odrou v tabulce stále pronásledují své hlavní konkurenty z Fulneku a Kobeřic. Poprvé na jaře teď prorazily i v anketě o nejlepšího hráče kola, kterým se nemohl stát nikdo jiný než týmový kapitán Jan Schreier. Významná postava Jakubčovické kopané se dvěma góly postarala o tříbodový zisk v Ludgeřovicích.

Poslat fotky a informace ze zápasu nebylo nikdy jednodušší. Jak na to se dozvíte zde.

Naši anketu jste ovládl už na konci podzimu. Máte vůbec z tohoto vítězství ještě radost anebo už to berete jako splněnou povinnost?

Nedělám z toho žádnou vědu. Na druhou stranu na základě nedávné tragické události bychom se měli radovat i z malých věcí…Nikdy nevíme, kdy to bude naposled (viz Pepa Šural).

Posledně jste netušil, kdo vám zaslal hlasy. Jste už nyní lépe informovaný?

Mám určité podezření (smích), ale rád bych věřil tomu, že pár hlasů přišlo i od lidí, od kterých bych to nečekal a kteří mě jako hráče kola opravdu vidí, abych měl pocit, že je to relevantní.

Minule jste spoluhráče obdaroval vlastnoručně upečeným zákuskem. Chystáte teď něco podobného? A považujete pečení anebo obecně vaření za svůj koníček?

Klukům určitě nějaké překvapení přichystám. Všichni si to zaslouží. Od brankáře, přes náhradníky, skvělého správce až po posledního fanouška. To bych byl špatný kapitán. Vždycky jsem věřil tomu, že by se měl o sebe člověk dokázat postarat sám a k tomu vaření a pečení patří. Nejsem žádný Gordon Ramsay, ale šlapu mu na paty. (smích)

Nominaci jste získal za zápas v Ludgeřovicích, kde jste vstřelil dvě branky. Vraťte se ještě prosím k těmto gólovým momentům…

Na začátku musím říct, že nám to všem sedlo a opravdu jsem dlouho neviděl takové nasazení, chuť a fotbalovou kvalitu. Tím jsme si laťku nasadili opravdu vysoko. První gól padl po vyraženém polocentru z pravé strany. Míč mi šel přímo proti noze, stačilo jen najít skulinu ve skrumáži a pak ji trefit, což se povedlo. U druhé branky jsem byl v náběhu na přihrávku do vápna, a i když Denis Chovanec volil kličku a srazil se s obráncem, k balonu už jsem měl nejblíže já a střelou na bližší tyč to bezpečně uklidil.

Nebyl jste překvapený, jak jednoduše jste utkání zvládli? I podle slov soupeře jste Ludgeřovice nepustili do šance…

Skvěle přichystaný trávník je pro naši hru základ. Získali jsme sebevědomí a Ludgeřovice navíc trochu prospaly začátek. Pak už pro ně bylo těžké se do zápasu dostat.

Oproti minulým sezonám mnohem méně inkasujete. Je to důsledek změny taktiky anebo větší zodpovědnosti na hřišti. Čím si to vysvětlujete? Prý už nehrajete takový hurá fotbal…

Všichni jsou zase o půl roku zkušenější. Dokážou vyhodnotit, kdy raději hru přerušit faulem. Znají svou úlohu v týmu i na hřišti. Apelujeme na ně, aby se nerozrušovali věcmi okolo a soustředili se na to, na co mají. Pro někoho je to lehčí, pro někoho těžší. Obecně se dá říci, že se to zlepšilo. Přes zimu jsme zapracovali na fyzické kondici a týmovém pojetí. Tyhle věci dělají fotbal…hlava, fyzická připravenost a důvěra ve své spoluhráče. Rozhodně si myslím, že naší aktivní hrou nedovolíme soupeři se do hry dostat, tak jak by potřeboval. Nastavili jsme filozofii a formu, se kterou bychom chtěli pracovat.

Ve střelecké listině se momentálně nacházíte na třetím místě. Není pro vás lákadlem vystoupat úplně na špici? A máte vůbec představu, kolik jste během své kariéry (v mužské kategorii) nastřílel gólů?

Ufff…statistiky si opravdu nevedu. Vždy jsem dával přednost týmovým úspěchům před těmi osobními. Samozřejmě to spolu úzce souvisí.

Důležitější je tedy týmový úspěch. V aktuálním soutěžním ročníku se vám skutečně daří. Pomýšlíte i na postup? Ztráta na Kobeřice a Fulnek není nedostižitelná…A kdo z nich má podle vašeho názoru větší kvalitu?

Nijak zvlášť. Chceme se fotbalem bavit, bavit lidi, a chceme, aby s námi rozhodně všichni počítali. Kobeřice jsou na tom lépe po taktické stránce, nikdo nijak nevyčnívá a všichni vědí, co mají hrát. Fulnek má mnoho skvělých fotbalistů. Mužstvo mají složené z individualit, kde opravdu nevím, jak budou fungovat při delším neúspěchu. Samozřejmě se mohu mýlit, protože pravou atmosféru neznám.

V následujícím kole narazíte na Darkovičky. Co o nich víte? Hodně omladily kádr, když mají v mančaftu spoustu rychlostních typů…Co na soupeře vymyslíte?

Přes zimu Darkovičky prošly změnou. Pro mě nečekaně je opustil Buchvaldek, který jim dodával zkušenost. Teď opravdu nevím, co od nich čekat. Je to spíše otázka na trenéra, ale podle mě by se měli spíše oni připravovat na nás a na naši hru. My věříme v naše schopnosti!

Vraťme se úplně na začátek. Kdo vás k fotbalu přivedl a vždy jste snil o tom, že budete profesionálním fotbalistou anebo jste chtěl dělat jinou profesi?

Mám dva starší bratry a hřiště jsme měli přímo za barákem…Byla jiná doba, takže všichni trávili většinu času tam. Tím, že byli všichni starší, tak jsem musel, ale já i chtěl, o to víc pracovat, až jsem je jednoho dne přerostl. Je pravda, že jsem s tím míčem trávil obrovskou porci času. To byla doba, kdy to pro mě byla jen hra a zábava, ve které jsem vynikal a na nějakou profesionální kariéru jsem nemyslel.

Právě s Jakubčovicemi jste to dotáhl až do druhé ligy. Jak na tohle období vzpomínáte? Jak jste si to jako mladý kluk užíval a čím vás to obohatilo?

Asi bych se opakoval. Na takovou vesničku něco neuvěřitelného. Tady mi dali šanci naplno rozvinout svůj talent, tady jsem mohl pracovat s opravdovými ikonami, fotbalisty, trenéry, osobnostmi a hlavně skvělými lidmi. Pootevřeli mi dveře, za které už musí každý sám. Pro mladého člověka to může být až devastující. Proto spousta talentů skončí dřív, než začnou. Hlava na to není připravená.

Je reálné, aby se v menším měřítku v Jakubčovicích něco podobného opakovalo? Třeba postup až do divize…A chtěl byste být u toho anebo vám I. A třída plně vyhovuje?

Reálné to je, ovšem za určitých podmínek. Otázka zní jinak. Je pro český fotbal dlouhodobě vhodné, aby malé vesnice hrály vysoké soutěže? Fotbal se hraje pro lidi a buďme upřímní, tady vám na fotbal 500 lidí chodit nebude, což si myslím, že by na divizi chodit mělo.

Jak dlouho ještě plánujete nazouvat kopačky?

Víte vždycky, když už jsem si říkal, že je čas skončit, tak se mi v životě něco odehrálo. A fotbal, dřina spojená s přípravou, tréninkem, dále kamarádi, kabina, to všechno, co mě celý život provázelo, mě nakoplo a pomohlo se s tím vyrovnat. Domnívám se, že dokud mi zdraví dovolí, tak nějakým způsobem budu s fotbalem spjatý.

V minulém rozhovoru jste si pochvaloval i dřívější angažmá v Opavě, Krnově a Dolním Benešově. Jakého úspěchu si nejvíce vážíte anebo který moment nikdy nevytěsníte z hlavy?

Úspěchy s Jakubčovicemi mají pro mě největší cenu, ale pamatuji si i postup s opavským dorostem do ligy v baráži přes Jihlavu. Spoustu vzpomínek mám i z dob, kdy jsem jako šestnáctiletý válel za muže v Brumovicích. V Krnově jsem v osmnácti dostal své první větší peníze za přestup a za půl roku už jsem jednal s Jakubčovicemi. Je toho hodně.

A najde se i něco negativního? Na co nerad vzpomínáte anebo co byste tehdy udělal jinak?

Samozřejmě. Smutné je, že ač má člověk tendenci poukazovat na druhé a hledat chyby ve všem možném, je to jenom výmluva sama pro sebe. Jsme páni svého osudu, svého chování, svých schopností. Měli bychom být více cílevědomí a chtít od sebe víc, nevzdávat se. I cesta může být cíl. Některé věci vám dojdou až s věkem.

Seznamte nás prosím s vašimi koníčky a profesí…

Jak už jsem dříve uváděl, jsem nadšený motorista a z toho je mé povolání z logiky věci motoristické. (smích) Pracuji jako řidič dumperu v kamenolomu. Beru to jako obří pískoviště a já šéfuju tomu největšímu autu. (smích) Mé koníčky jsou dost různorodé. Rád si dám do těla, takže běh, posilování, ale i brusle, kolo, badminton. V podstatě vše, kde se zapotím. Ale v hlavě mám spoustu nápadů, co bych chtěl dělat. Od hry na bicí, žonglování až po cizí jazyky a taky více číst. Otázka je čím začít jako první. (smích) Za týden třeba jedu s kamarády do Finska na ryby.

Kam všude jste se jako vášnivý motorkář podíval? Kde nejdál jste třeba vyrazil a máte i nějakou vtipnou historku?

Nevím, jestli je to vtipné (smích), ale moje první motorka byla Kawasaki Ninja 900, a to jsem na ničem jiném, co by se dalo nazvat motorkou, neseděl. Byl to hec s kamarádem, který si motorku taky koupil. Ani jeden jsme na to neměli řidičák a v podstatě to neuměli řídit. Spoustu věcí jsme se tehdy učili za pochodu. Holt mladická nerozvážnost, ale je to vděčné téma. (smích)

Autor: Tomáš Holata