S tátou o sobě na place dobře víme, prozradil Milan Pánek mladší

Průběžný stav jsem ze začátku vůbec nesledoval, až poté, co se to dozvěděla moje sestra, která zpracovala celé mé blízké okolí. Od té doby to začalo být pro mě velmi zajímavé. Za to, že jsem vyhrál, rozhodně vděčím své sestře, rodině, svým kamarádům, spoluhráčům, ale i také díky našemu početnému dámskému, libodřickému kotli. Tímto bych jim chtěl všem moc poděkovat.

Do Radimi jsme jeli s tím, že tam chceme rozhodně vyhrát. Věděli jsme, že pokud bychom zvítězili, odpoutali bychom se od konce tabulky. Utkání ale nezačalo zrovna podle našich představ. Vždy jsme museli dotahovat a ani terén nám to moc neusnadňoval. O poločase jsme si řekli, že zkusíme dát rychlou branku, abychom se uklidnili a mohli hrát v klidu. Bohužel jsme ale inkasovali celkem brzy a opět jsme museli dotahovat. Nakonec jsme utkání dovedli alespoň do penalt, kde už je to loterie.

Podle mě to byl hodně náhodný gól. Při našem odkopu od brány letěl míč na soupeřova obránce, který promáchl a já mohl běžet sám na bránu. Na vápně jsem si míč zasekl na svou silnější nohu a vystřelil. Míč letěl naštěstí po zemi k levé tyči, kde skončil v bráně.

S tátou se většinou na place hledáme a víme o sobě. Víme, co od sebe můžeme čekat. Samozřejmě si i doma zápas rozebereme, ale jak to tak bývá, každý si myslí své. Ale většinou radši ustoupím, nerad se hádám(smích).

Rozdíl je to opravdu velký. Hraje se hodně rychle a tvrdě, ale člověk si brzy zvykne. Mě osobně to i celkem vyhovuje. A co se týče kluků z týmu, hraje se mi s nimi opravdu dobře. Všechny tam znám a s žádným nemám problém, i když jsem tam nejmladší.

Sice rád střílím góly, ale raději hraji v záloze. Mám tam více kontaktů s míčem než v útoku a navíc tam má člověk trošku více času.

Momentálně se mi hraje asi nejlépe s Petrem ''Figim'' Pěkným. Figi má zkušenosti a pokud s ním hraji střed zálohy, vždy si mě diriguje. A já si od něj nechám vždy rád poradit.

S fotbalem jsem začal hned odmalička. Nic kromě fotbalu mě nebavilo. Začátek mojí kariéry začal v Libodřicích v žákách, kdy jsem byl tak malý, že jsem nepotřeboval ani štulpny, protože by přes natažené trenýrky nebyly ani vidět . Poté jsem zamířil už jako starší do Dolních Chvatlin. Poté následoval zlom v mojí kariéře a to přestup do Velimi, kde jsem fotbalově vyrostl. Dodnes na to milerád vzpomínám. Ve Velimi jsem hrál 4 roky, odkud jsem se poté dostal do Kolína, kde jsem se toho taky hodně naučil a hlavně jsem si zkusil zahrát 2.nejvyšší soutěž dorostu u nás. Momentálně teď hraji v Křečhoři za dorost a v Libodřicích za chlapy.

Cíle jsem si nikdy moc nedával, ale Aasi bych si chtěl zahrát ještě nějakou vyšší soutěž. Ale na to mám ještě čas.

Vždy se mi líbila jeho rychlost a jeho střela levou nohou. Dále byl také mým dlouholetým vzorem Thierry Henry. A co se týče klubů, tak u nás fandím Spartě a v zahraničí Liverpoolu.

Tak zážitků mám opravdu dost, ale ten největší je asi ten, když jsme s klukama z Křečhoře vyhráli okresní přebor dorostu asi 4 kola před koncem soutěže.