Neoblíbený útočník? Venca Klokan, kvůli kterému si musím neustále na Aukru kupovat své vlastní oblečení a elektroniku, říká Jakub Záhrobský

Je tomu tak. Má noha, na rozdíl od mého fotbalového umění, už bohužel dorostla do rozměrů, že jinde než tam svou velikost neseženu. Vždy při nákupu kopaček beru rovnou i deset šnorchlů, jelikož svým výkonem často táhnu spoluhráče ke dnu.

Jelikož jsem si přítelkyni našel v době, kdy jsem dost laboroval se zraněními, tak si zvykla mít mě doma, a vzhledem k tomu, jak skvělý jsem společník (vtipný, pozorný, pohledný), těžko se toho pak zbavuje. Do toho se nám narodila malá, a přítelkyně ještě studuje, takže je toho času méně než dřív.

Co mě k tomu vedlo? To bylo vlastně nedorozumění, kdy mě Pepa Humeník pozoroval na hrací ploše a pravil “chlapče, tak tobě pomůže už jen zázrak” a já to špatně pochopil.

Já si tenkrát v létě v přípravě zranil koleno, zkusil jsem s tím ještě tři kola, ale nešlo to. Byl jsem pak na operaci s meniskem a jelikož jsem po operaci odlehčoval nohu, udělal jsem si tříselní kýlu na druhé straně a musel na druhou operaci. Takže jsem, myslím, nějaké dva roky nic nedělal. Pak jsem se, jelikož jsem moc netrénoval, vrátil do béčka a myslel si, že už tam zůstanu. Ale do áčka se jako asistent vrátil Kohýňo a řekl, že by chtěl, abych se vrátil do Áčka, za což jsem moc rád.

Oblíbené soupeře jsem měl asi Chotíkov, se kterým to bylo vždy vyhecované a Vejprnice, ve kterých jsem strávil na střídavý start všechny mládežnické kategorie až do mužů. Neoblíbený bych řekl asi Nepomuk.

Neoblíbený útočník asi Venca Klokan ze Lhoty, kvůli kterému si musím neustále na Aukru kupovat své vlastní oblečení a elektroniku. Třeba svoje oblíbené tepláky které mám teď na sobě při dělání rozhovoru už jsem si kupoval 4x a stala se z nich tak jedna z nejdražších věcí v mém šatníku.

Kapelu Tres Akordes jsme založili před čtyřmi lety s Kohym a Wajfim, vlastně jen jako legraci, a ono se to nakonec pěkně chytlo. Můžu říct, že je to společně s fotbalem největší koníček a baví nás to, řekl bych, všechny tři moc.

Jelikož v 90 % času vozím v autě malou, jsem zvyklý jezdit opatrně a už mi to tak zůstalo. S traktory a kombajny je to tak fifty-fifty. Občas seknou oni mě, občas já je, když třeba zrovna sjíždějí na pole. Na druhou stranu v kontrastu se Šroubym a Petem je šnek úplně každej, kdo nejede v obci 140. To je i odpověď na to křižování. Tam je to od nich totiž multitasking mezi řízením, koukáním po okolních autech, sledováním živého vysílání velký ceny čehokoliv co má okruh a jezdí na tom tam formule a děláním si srandu z toho, že já bych touhle dobou teprve strkal klíčky do zapalování.

Démonů je tam spousta a těžko vypíchnout jednoho, protože každý má svou silnou stránku v něčem jiném. Ve zkratce bych uvedl největšího tahouna v hospodě Peteho, jehož specialita je sprint, což znamená v půl deváté začít a v deset usnout. Disko démoni jsou mladý pušky Eli, Kuba Jaroušek a Suli. Klokyho bych zase uvedl jako nejlepšího rybáře. Tam je fascinující, že chodí na ryby pouze s kuklou a vystřelovacím nožem, ale přesto vždy chytí největší rybu. V čem je ta finta vám neřeknu, já na ryby nechodím. Druhá polovina otázky. Nejvíc si cením Pepy Humeníka, který dělá pro fotbal ve Lhotě obrovský kus práce. Servis, který máme ve Lhotě, jak zázemí, kabina, servis pro nás hráče, je na krajský přebor nadstandardní a za to vděčíme jemu, a obecně všem okolo lhoteckého fotbalu. Je škoda, že jim to poslední sezónu moc nevracíme výkony na hřišti. Největší síla kabiny je parta, o nic jiného podle mě v kabině ani nejde. Máme skvělou partu a musím říct, že je za mě skvělé provázání mezi mladší a starší částí kabiny. Všichni zapadli, klape to a rozumí si každý s každým.