ROZHOVOR s Martinem Petrášem: V Hearts to bylo šílené, místo fotbalu se řešilo to, co si myslí šamanka

Kariéru jste začínal ve slovenském týmu Baník Prievidza. Jak vzpomínáte na své začátky v profesionálním fotbale?

Je to sice dlouhá doba, ale ty vzpomínky mám stále v paměti. Začínal jsem v rodném městě. Prievidza hrála ligu a tam jsem se vyšvihl do A-týmu ještě jako student. Byla to úplně jiná doba, v tu chvíli už to byl pro mě splněný sen, že studuju a přitom hraju fotbal. Začal jsem vydělávat první peníze, mužstvo bylo dobré a liga byla stabilizovaná. Na tyto začátky tedy vzpomínám pozitivně.

V roce 2000 jste odešel do české ligy, konkrétně do Jablonce. Jaký jste po příchodu na sever Čech pociťoval rozdíl oproti slovenské lize?

Byl to velký skok co se týče kvality, zázemí a celkově profesionality. Ze Slovenska jsem odešel v devatenácti letech a musel jsem se nějak osamostatnit. Do života mi to dalo strašně moc. První dva roky jsem byl sám a musel jsem se o sebe sám postarat. Už od patnácti jsem samozřejmě doma pomáhal a nějak se staral, ale tohle bylo přeci jen úplně jiné, měl jsem to nějakých pět hodin od domova. Na angažmá v Jablonci vzpomínám perfektně, byl to takový začátek ve fotbalovém životě a měl jsem jasný cíl. V té době byl Jablonec takovou farmou Sparty, a bylo tak nějak dané, že kdo se prosadil v Jablonci, tak měl otevřenou cestu do Sparty. S tím jsem tam tedy přicházel, a po dvou letech se mi to splnilo.

Ve Spartě jste odehrál nejvíce zápasů v kariéře a během tří sezon jste zde stihl vyhrát dva tituly. Bylo to nejúspěšnější období Vaší kariéry?

Jedno z nejlepších období kariéry to určitě bylo. Za ty tři roky, co jsem tam působil, jsem se vypracoval do pozice kapitána, vyhráli jsme dva tituly, jeden pohár a třikrát jsme hráli skupinovou fázi Ligy mistrů. Na tohle období budu vzpomínat do konce života a dodnes jsem v kontaktu s některými spoluhráči. Byla to jiná Sparta, jiné období a byli jsme strašně dobrá parta. Myslím, že to nás dělalo tak silným týmem a posouvalo nás to dál. Ty tři roky byly krásné. Už jen ten fakt, že Sparta se teď do Ligy mistrů dostala po devatenácti letech o něčem svědčí, pro nás to totiž v té době byla samozřejmost, hrát Ligu mistrů.

Který z titulů řadíte výš a proč?

To je těžké. Oba dva řadím vysoko, ale myslím, že první titul je pro každého fotbalistu vždy speciálnější, a tak jsem to měl i já. Druhý titul byl takový bujarý, protože v prosinci vyhodili Frantu Straku a druhou polovinu sezony jsme dohrávali s Jardou Hřebíkem, kterého fanoušci úplně nemuseli. Už jsme si to tedy tak moc neužili. Ten první titul byl speciální. Byla to skvělá atmosféra, měli jsme těžké soupeře a těch titulů je třeba si vážit, protože se získávají těžko.

V té době jste kolem sebe měl řadu dalších špičkových hráčů. S kým jste si na hřišti rozuměl nejvíce?

Bylo nás tam víc, byli jsme skvělá parta. Ze Slováků to byli například Rasťo Michalík nebo Vlado Labant. Hodně jsem si rozuměl také s Tomášem Sivokem, se kterým jsem do Sparty přicházel. Dále třeba i s Radoslavem Kováčem nebo Miroslavem Barankem. To jsou všechno kluci, se kterými jsem prožil krásné momenty, zápasy, vítězství i prohry. Dodnes se občas vídáme a je to vždy pozitivní si takhle zavzpomínat.

Po třech sezonách na Letné jste přestoupil do skotských Hearts, kde jste ale odehrál pouze pět utkání. Jaká byla příčina Vašeho nízkého herního vytížení?

Končila mi smlouva a vím, že agenti řešili angažmá v Turecku. To však byla destinace, kam jsem nechtěl jít. Hledali jsme tedy jiné řešení, a přišlo Hearts. Byl jsem tam na hostování, to mužstvo jsem ale moc dobře netrefil. Majitelé byli snad z Litvy, měli tam nějakou šamanku a to bylo šílené. Moc jsme tam neřešili fotbal, ale to, co si myslí šamanka. Vzpomínám si na první zápas, ve kterém jsme vedli 2:0 a trenér mě i přes to, že mě nejdříve pochválil, po poločase vystřídal. Když jsem se zeptal na důvod, tak řekl, že šamanka se nechala slyšet, že prý vydržím jenom poločas. To bylo tedy takové zvláštní období. Hrál jsem málo zápasů a tím, že jsem tam byl jen na hostování a věděl jsem, že v létě tam nezůstanu, tak jsem to herní vytížení vůbec neměl. Byl jsem rád, že jsem se pak vrátil do Prahy a začal řešit jiné věci.

Po půl roce v Hearts jste podepsal smlouvu s týmem US Lecce z Itálie. V lednu 2007 jste odešel na hostování do Trevisa a poté jste v Itálii působil v několika týmech ze druhé ligy. Na jaké období v Itálii vzpomínáte nejraději?

V Lecce byl trenér Zeman a já tam nejprve přišel na zkoušku. Bylo to v roce 2006, kdy byla v Serii A velká kauza. Mužstva se tam vyhazovala z první ligy a Lecce mělo být v první lize, nakonec ale po celé kauze zůstalo ve druhé. Já jsem se tam prosadil, dostal jsem smlouvu, ale trenéra Zemana po půlroce vyhodili, takže jsem se stěhoval do Trevisa. Poté jsem se v Itálii pohyboval v Serii B, jak jste sám zmínil. Působil jsem dva roky v Triestině, pak jsem byl rok a půl v Ceseně, kde jsme vyhráli soutěž a postoupili do první ligy. V nejvyšší soutěži jsem sice šanci nedostal, ale i tak bylo tohle nejlepší období mojí kariéry. Usadil jsem se tam a žil jsem tam ještě pět let po konci kariéry. Poté přišel ještě rok a půl v Grossetu, což bylo také pěkné období.

Vaše poslední profesionální angažmá bylo v San Marinu, kde jste v letech 2014–2015 nastupoval za klub SP La Fiorita. Proč jste se rozhodl právě pro San Marino?

V té době jsem věděl, že už hrát nechci, tohle bylo ale takové víkendové hobby, během kterého už jsem dělal jiné věci. Rozjel jsem nějaký byznys a tohle už bylo jen tak pro zábavu. Bydlel jsem půl hodiny od San Marina, takže jsem toho využil, být ještě součástí nějaké party a hrát.

Troufnu si říct, že liga San Marina je pro většinu čtenářů velkou neznámou. Můžete nám nějak přiblížit, jak vypadá fotbal v San Marinu?

Hraje se tam liga o nějakých deseti mužstvech. Chodil jsem na jeden trénink a jeden zápas týdně. Měli jsme tam dobrou partičku, po zápase jsme vždy poseděli, jako když hrajete nějakou divizi tady v Česku. Je to tedy něco podobného, akorát s tím rozdílem, že kdo v San Marinu tu soutěž vyhraje, tak hraje předkola nějakých evropských pohárů. To je pro ty kluky bonus, že si zahrajou předkola a udělají si výlet do nějaké jiné země. To byl ten bonus, kvůli kterému tam chodili hrát i nějací bývalí profesionální hráči. Z tohoto hlediska to tedy bylo zajímavé.

Vy máte na kontě třicet devět startů také za slovenskou reprezentaci. Který zápas ve slovenském dresu Vám v paměti utkvěl nejvíce?

V té době bylo třicet devět startů veliký počet, protože se nehrálo tolik zápasů jako dnes. V národním týmu jsem působil nějakých osm let a myslím si, že jsem si tam odehrál svoje. Hrál jsem na Olympiádě, na Mistrovství Evropy a dostali jsme se i na Mistrovství světa. Ten nejpamátnější zápas je tedy určitě ten v Polsku, který jsme nad domácími Poláky vyhráli 1:0, a postoupili tak na Mistrovství světa. To je zápas, na který nikdy v životě nezapomenu. A na ty oslavy taky ne.

Jak byste srovnal současnou slovenskou reprezentaci s tou z Vaší doby?

To se nedá srovnávat. Od mého konce v reprezentaci uběhlo nějakých patnáct let. Teď jsou tady úplně jiní hráči, jiná generace a fotbal se hraje úplně jiným stylem. Dnes mají kluci větší kvalitu, hrají v lepších klubech a mají více možností. Z tohoto pohledu je to neporovnatelné. Život běží, doby se mění a na to, co bylo v minulosti, už se nekoukám. Z toho se žít nedá a nedá se to porovnávat. Žijeme v jiné době. My jsme si svoje odehráli a splnili, stejně tak, jako to teď dělají současní reprezentanti. Jsem rád, že se nám daří. Máme dobrého trenéra a dobrou generaci hráčů. Nevím, jak dlouho to vydrží, ale věřím, že co nejdéle.

Jak jste prožíval slovenské tažení Mistrovstvím Evropy z minulého roku?

Loňské EURO jsem sledoval pozorně. Byl jsem osobně na všech zápasech Slovenska a i na jednom utkání Česka. Myslím si, že naše reprezentace nezklamala. Předvedla výborné výkony a vypadli jsme nešťastně s Anglií. Z tohoto pohledu to tedy bylo smutné, ve finále bych to ale celé hodnotil pozitivně, jelikož si myslím, že jsme předváděli výborný a atraktivní fotbal s moderními prvky. Určitě jsme tedy nezklamali a já si to moc užil.

Po ukončení profesionální kariéry jste se dal na dráhu hráčského agenta. Naplňuje Vás tato nová role?

K tomu jsem se dostal úplně náhodně. Chtěl jsem dělat nějakého sportovního manažera nebo ředitele, což jsem i vystudoval v Itálii. Šlo o čtyřměsíční kurz sportovního ředitele. Nakonec jsem se ale dostal na dráhu agenta. Myslím si, že v tom jsem se našel. Baví mě to a naplňuje mě to. Dělám to už asi osmým rokem a stalo se to nedílnou součástí mého života. Mám to rád, mám rád cestování, kontakt s lidmi a rád jim pomáhám v kariéře. Sám jsem si spoustu věcí prožil na hřišti a do spoustu různých situací se umím vžít. Věřím, že mě to bude bavit dál a že nadále budu moct hráčům pomáhat v jejich kariérách.

Nelákala by Vás také pozice trenéra?

Ne, to mě nikdy nelákalo. V tomto jsem měl jasno už v době, co jsem hrál.