ROZHOVOR s Danielem Veselým: Ne vždy je výhoda být syn nebo vnuk někoho slavného

Aktuálně hrajete B třídu za FK Mělník 1909, jste ale momentálně zraněný. Jak se Vám to stalo?

Stalo se mi to v minulé sezoně. Zbývaly asi tři kola do konce sezony, bylo podmáčené hřiště a protihráč mě na půlce úplně nesmyslně zezadu dojel skluzem a zlomil mi lýtkovou kost. Musel jsem tedy na operaci a mám to sešroubované.

Na kdy odhadujete návrat na trávník?

Na to se mě na Mělníku ptají pořád a doufají, že se vrátím co nejdříve. Prognózy jsou takové, že teď po roce bych měl řešit vyndavání šroubů, které tam mám a pak bych se rád vrátil. Jestli to ale zdravotní stav umožní, to nedokážu říct. Rád bych si zahrál, ale uvidí se až tehdy, když se mi ty šrouby vyndají a já začnu nějak trénovat.

Do Mělníka jste přišel na jaře v minulé sezoně a dvanácti přesnými zásahy jste týmu v tabulce pomohl ke skvělé třetí příčce. Mrzí Vás to, že takhle dobře rozjeté angažmá pozastavilo zranění?

Bylo to skvělé, opravdu se nám dařilo. Přišli jsme tam s Martinem Rejmanem a ze spodu tabulky jsme Mělník vytáhli až na třetí místo s tím, že na jaře jsme byli vůbec nejlepším týmem celé soutěže, pokud se nepletu. Měli jsme dobře našlápnuto, abychom v té aktuální sezoně hráli třeba i o postup, o který ale kluci i tak hrají. Mrzelo mě to hodně. Takové zranění jsem nikdy v kariéře neměl a ovlivní vás to i v normálním životě. Bylo to hrozné.

Vy jste odchovancem pražské Slavie. Na jaký moment z mládežnických let v dresu Slavie vzpomínáte nejraději?

Konkrétní moment asi nemám, těch vzpomínek je hrozně moc. Ať už na spoluhráče nebo na turnaje, zejména ty zahraniční, které jsme v žácích i v dorostu několikrát vyhráli. Vzpomínám tedy na všechny ty úspěchy, které jsme v mládeži měli, ale že by mi v hlavě utkvěl vyloženě nějaký jeden moment, to úplně ne. Byl jsem rád za nějaké individuální úspěchy, které se mi podařily, ať už to bylo ocenění za nejlepšího hráče Slavie na nějakém turnaji nebo třeba gól Juventusu. To jsou momenty, které si člověk zapamatuje, ale že by to byl nějaký jeden konkrétní moment, to ne. Je to spíše řada momentů a úspěchů, které jsme s klukama prožili.

První příležitost ve slávistickém A-týmu jste dostal v sezoně 2011/12, když jste na domácí půdě debutoval proti Viktorii Žižkov. Jaký to byl pocit, když jste v závěru zápasu vyběhl na hřiště před domácími fanoušky?

Každý touží po tom, že si zahraje na té nejvyšší úrovni u nás, jelikož tomu, aby se to podařilo, každý hráč obětuje hrozně moc. A komu se to podaří, tak je za to v ten moment rád a pak na to samozřejmě vzpomíná.

Byl jste před nástupem na trávník nervózní?

Ani moc ne. Pokud se nepletu, šel jsem na hřiště někdy v 90. minutě za stavu 2:0, takže nervozitu jsem nějak moc neřešil. Nervózní jsem byl až v zápasech, kdy jsem nastupoval od začátku, což bylo třeba s Plzní v Doosan Areně, kde jsem hrál, když byla Plzeň v laufu. Pak ještě třeba v Ostravě na Bazalech, tak tam nějaká ta nervozita byla. Když ale poté začnou ty zápasy, tak už se člověk soustředí na svůj výkon a už to dál neřeší.

Za Slavii hrál i Váš otec, dědeček a pradědeček. Bral jste to jako splněný cíl, když jste poprvé nastoupil ve slávistickém dresu, že jste prodloužil slávistickou dynastii?

To člověk úplně neřeší, že by prodloužil nějakou dynastii. Vím, že se o tom hodně mluvilo a pořád se mě na to ptali. Já jsem tohle ale úplně nevnímal, chtěl jsem si zkrátka zahrát. Ve Slavii jsem prožil prakticky celou kariéru a to, že se to podařilo, je fajn, ale já osobně jsem tohle nějak neřešil. Bůh ví, jak by to bylo, kdybych se nejmenoval Veselý. Možná bych toho dokázal víc a brali by mě jinak. Ne vždy je výhoda být syn nebo vnuk někoho slavného.

Váš dědeček je mistr Evropy ve fotbale z roku 1976. Vyprávěl Vám o svém mimořádném úspěchu často?

O tomhle mi děda nikdy moc nevyprávěl. Je to hlavně už hrozně dlouho a spoustu věcí už si samozřejmě nepamatuju. Já jsem jako dítě nijak ani nevnímal, že by byl děda nějak slavný, on se tím hlavně vůbec nechlubil. Až postupem času jsem zjistil, co vlastně dokázal a jak je ve Slavii braný. Zajímavost, kterou mi ale řekl až táta, byla, že kdyby Panenka neproměnil tu svou slavnou penaltu, tak další na řadě by šel kopat právě můj děda. Co říkal táta, tak dědovi se na tu penaltu samozřejmě nechtělo a doufal, že Panenka ji promění.

Dostal jste někdy ať už od dědečka nebo otce nějakou radu, která se Vám vryla do paměti?

Rady jsem samozřejmě dostával, byly to ale takové ty normální věci, jako udělat nějakou kličku, vystřelit včas, neprováhat ten moment, zaseknout si to a podobně. Někdy to byly třeba rady typu být drzejší, někdy hrát víc individuálně, tolik nenahrávat a další takové věci. Byly to tedy všeobecné rady, které se týkaly mých momentů v zápasech.

Bude slávistická dynastie pokračovat?

To nevím. Dítě ještě nemám a brácha taky ne, takže uvidíme. Každopádně já bych radši dceru než syna. Jestli tedy slávistická dynastie bude pokračovat, to nedovedu říct.

Svůj premiérový gól za Slavii jste vstřelil 12. května roku 2012, když jste zaznamenal vítěznou trefu na 2:1 v derby s Bohemians 1905. Byl to nejhezčí moment kariéry, když jste rozvlnil síť v dresu Vašeho rodného klubu?

Tenhle moment byl samozřejmě skvělý, doteď si to pamatuju. Bylo to před domácími fanoušky, kteří pak vyvolávali mé jméno, což bylo mimořádné. Že bych to ale bral jako nějaký největší úspěch mé kariéry, těžko říct. U každého důležitého gólu, který vstřelíte, jsou ty emoce podobné, ať už je to na jakékoliv úrovni. Za jeden z těch „top“ momentů kariéry to ale určitě považuju a budu na to vzpomínat.

Po následujících angažmá v Příbrami, Baníku Most a Vlašimi jste přes šest let působil v nižších ligách Rakouska. Proč jste se rozhodl jít právě touto cestou?

Do Rakouska jsem šel proto, protože jsem pak v Česku už neměl žádné nabídky z druhé ligy, akorát ze třetí, kam se mi jít nechtělo. Ani už jsem nějak netoužil po tom ten fotbal dál hrát, ale tím, že táta působil v Rakousku a měl tam nějaké kontakty, tak mě přemluvil, abych tam šel. Nakonec z toho bylo šest let hraní fotbalu, na které vzpomínám rád. Byly tam skvělé momenty, odehráli jsme tam suprové zápasy, bylo to tam skvělé. Šel jsem tam samozřejmě i kvůli penězům. I v těch nižších rakouských soutěžích jsem měl daleko lepší podmínky, než jsem měl třeba ve Vlašimi nebo v Mostě. Člověk tam tedy sice hrál nižší soutěž, ale za podmínky, které tady u nás měli ve druhé lize, a některé kluby ve druhé lize ani ne. I to byl jeden z důvodů, jelikož jsem mohl mít nějakou práci na poloviční úvazek a k tomu hrát fotbal na dobré úrovni.

Jaký nejhezčí zážitek jste si z Rakouska odnesl?

Těch momentů bylo taky spoustu. Pamatuju si na neskutečné zápasy, které jsme odehráli. Vzpomínám si třeba na utkání, ve kterém jsme prohrávali 0:3, pak jsme to otočili na 4:3 a nakonec to skončilo 4:4. Co považuji ale asi za nejhezčí moment, tak to byl zápas v dresu Freistadtu, se kterým jsme hráli o postup do vyšší soutěže proti B-týmu klubu Blau-Weis Linz, jehož áčko hrálo v té době myslím druhou Bundesligu. Samozřejmě tam poslali nějaké hráče a bylo to znát, takže nás porazili. Byl to ale zápas, kde bylo nějakých osm set diváků, šlo o postup a byl to pro mě asi takový ten „top“ moment. Ale jak už jsem říkal, těch zápasů, co jsme tam odehráli a momentů bylo spoustu. Vždycky na to budu strašně rád vzpomínat. Hrál jsem v různých regionech, soutěžích a klubech. Na působení v Rakousku nedám dopustit. I teď, když se nějací kluci do Rakouska vrátili, tak zjistili, že zájem o to Rakousko a o ten fotbal v nižších soutěžích tam je daleko větší než tady u nás. Chodí tam daleko víc diváků a města a vesnice tam tím daleko víc žijí. Musím říct, že tady, když vezmu třeba Mělník, tak na ty zápasy chodí málo lidí, i když se vám třeba zrovna daří. Tohle mě zklamalo, to s Rakouskem vůbec nejde srovnávat. I ty podmínky tam, zejména hřiště a kabiny, o tom si tady některé týmy, ať už divizní nebo přeborové, mohou nechat zdát.