ROZHOVOR s Danielem Pudilem: Doufám, že budu schopen klukům na hřišti stále ještě pomoct

Nedávno jste oznámil příchod do anglického devítiligového Hallamu FC. Proč právě tam?

Přišli za mnou z Hallamu, jestli bych za ně nechtěl hrát. Jelikož jsem tady už asi půl roku hrál nějakou jedenáctou soutěž, tak jsem řekl, že si o tom můžeme popovídat. Samozřejmě jsem ale řekl, že nevím, jestli budu schopný odehrát úplně každý zápas, jelikož budu hodně pracovně zaneprázdněn a také mám velice početnou rodinu.

Jak se těšíte na první zápas?

Celkem se těším. První utkání by mělo proběhnout příští neděli, FA Cup proti Burry. Jak jsem říkal, já už jsem nějakých šest nebo sedm měsíců hrál tady za jeden takový "podnik." Udržel jsem se v kondici a chodil jsem hrát dost také charitativní zápasy, takže doufám, že všechno proběhne v pohodě a že první zápas dopadne tak, jak si všichni budeme přát a postoupíme do dalšího kola.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, že zase nastartujete "profi" kariéru?

Já bych neřekl, že je to profi kariéra. Je to víceméně jeden nebo dva zápasy a jeden trénink v týdnu. Jak říkám, bude záležet na tom, jak budu mít čas a jak mi to zrovna bude vycházet. Těch zápasů můžu odehrát třeba dvacet, ale také klidně třeba jen sedm. Uvidíme, jak to bude, já se na to celkem těším a mělo to i docela dobrý ohlas, to, že za ně budu hrát.

Co na to Vaše partnerka?

Partnerka s tím byla v pohodě a byla to vlastně ona, která mě do toho víceméně trochu posunula. Když za mnou přišli z Hallamu a chtěli, abych za ně hrál, tak řekla, ať do toho jdu. Viděla, že mi to celkem chybí a že jsou to jen dva nebo tři dny v týdnu, což je pár hodin. Jak říkám, hrozně se na to těším, mám to nedaleko od baráku a doufám, že budu schopen klukům na tom hřišti stále ještě pomoct ať už herně nebo svými zkušenostmi.

V Česku jste působil dlouhou dobu v Liberci a jednu sezonu ve Slavii. Ne každý ale ví, že na začátku své kariéry jste byl i v pražské Spartě. Co mi odpovíte, když Vám položím otázku Sparta nebo Slavia?

Tak ve Spartě jsem začínal svoji kariéru, nikdy jsem se ale nedostal do A-týmu. Poté jsem se jednou přes Liberec dostal na rok, na hostování, do Slavie. Ta sezona byla velice úspěšná, takže samozřejmě Slavia mi z tohoto hlediska dala víc. Nejlepší sezony a úspěchy jsem ale zažil v Liberci. Tam mi to dalo opravdu hodně, tým byl skvělý a obecně i to město pro mě je docela klíčové. Moc se mi tam líbilo.

Většinu svých úspěchů jste zaznamenal v belgickém Genku, ve kterém byl jedním z Vašich spoluhráčů mimo jiné i Kevin De Bruyne. Jak na něj vzpomínáte, když víte, že teď je to jeden z nejlepších fotbalistů světa?

Genk bylo moje první zahraniční angažmá a neskutečně mi vyšlo. Jak z mého pohledu, že jsem odehrál víceméně všechno, včetně Ligy mistrů. Vyhrál jsem titul, pohár, Superpohár, takže to bylo úžasné. Měl jsem samozřejmě tu možnost nastupovat s Kevinem De Bruynem, který byl v tu dobu hodně mladý, ale už tehdy to byl neskutečný talent a bylo vidět, že dříve nebo později bude takhle kvalitní a že bude hrát v nejlepších týmech světa. Měl jsem i tu možnost hrát s Thibautem Courtoisem, nynějším gólmanem Realu Madrid, takže jsem měl vedle sebe dva velké fotbalisty na začátku jejich kariéry.

Po angažmá v Genku přišel přestup do španělské Granady, se kterou jste podepsal smlouvu na 5,5 let. Vzápětí jste byl ale poslán na hostování do italské Ceseny a za Granadu jste nenastoupil k jedinému ligovému utkání. Jak na to vzpomínáte? Mrzí Vás to?

Když jsem přestupoval z Genku do Granady, tak jsem věděl, že budu hned odeslán na hostování. Bylo to takhle dohodnuté, protože já bych tam přicházel v zimě a oni chtěli, abych šest měsíců hrál někde jinde, jelikož chtěli v létě prodat levého obránce a já jsem měl nastoupit na jeho místo. V průběhu léta mi ale volal Ondra Chovanec, že majitel Granady koupil Watford a jestli bych nechtěl zkusit jít do Anglie. Mně to připadalo jako dobré rozhodnutí a myslím, že to byl dobrý krok.

Jaký to byl pocit, když jste věděl, že si díky postupu právě s Watfordem zahrajete v nejprestižnější soutěži světa, a to Premier League?

Postup s Watfordem bylo něco úžasného. Čekalo se na to a bylo to úžasné. První sezonu, co jsem byl ve Watfordu, jsme postoupili až do finále play-off o postup do Premier League. Bohužel se nám ten poslední zápas nepodařil, když jsme ve Wembley prohráli z penalty ve 105. minutě a do Premier League postoupil Crystal Palace. O dva roky později se nám podařilo postoupit přímo. Bylo to něco neuvěřitelného. Jak pro mě, tak pro tým a i pro celé město. Bohužel jsem si ale Premier League zahrát nemohl, byl jsem akorát jednou na lavičce proti Evertonu. Když už jsem věděl, že bych asi moc šancí v tom týmu nedostával, tak jsem se přesunul do Sheffieldu Wednesday.

V dresu české reprezentace jste se poprvé objevil v roce 2007 v přátelském utkání proti Belgii. O několik měsíců později jste v kvalifikačním zápase proti Kypru vstřelil svou premiérovou branku v českém dresu. V roce 2008 jste byl povolán na EURO, na šampionát ale místo Vás jel někdo jiný. Stejná situace se opakovala i v roce 2012. Byly to pro Vás těžké chvíle?

Člověka to samozřejmě mrzí, že se tam nedostane. Takový je ale fotbal a člověk musí jít dál. O EURO 2008 jsem přišel kvůli tomu, že jsem měl zlomenou ruku, víceméně trochu i mojí chybou, ale to se prostě stává. O EURO 2012 jsem přišel kvůli tomu, že jsem si čtyři měsíce před začátkem zlomil nohu v zápase v Itálii. Věděl jsem, že to asi nevyjde, snažil jsem se to léčení ale co nejvíce urychlit, jet alespoň na přípravný kemp a zkusit zabojovat. Nakonec to nevyšlo, to se ale nedá nic dělat. Naštěstí jsem měl další šanci a podíval jsem se do Francie, kde jsem odehrál alespoň jeden zápas ve skupině.

Poslední utkání kariéry jste odehrál 30. května 2021 v dresu Viktorie Žižkov proti Táborsku. V 66. minutě jste neproměnil penaltu. Mrzelo Vás to hodně?

To, že jsem neproměnil penaltu, mě absolutně nemrzí. Samozřejmě by bylo hezké dát gól v posledním utkání kariéry, jak ale můžete vidět, ta kariéra se zase ještě trošku prodlužuje, takže nějaký gól snad ještě dám. V tom zápase spíš bylo důležitější to, že jsme vyhráli a že jsem si ho mohl užít na hřišti s kluky. Žižkov mi udělal krásnou rozlučku s mojí kariérou, tým vyhrál 2:0 a my jsme to potom mohli hezky v klidu oslavit.

V 90. minutě utkání jste byl vystřídán. Co se Vám honilo hlavou, když jste opouštěl hrací plochu? 

Když jsem střídal, tak se mi toho v té hlavě ani moc nehonilo. Člověk si to v tu chvíli asi stále ještě moc nepřipouštěl. Spíš mi to docházelo až druhý den, kdy jsme měli s kluky posezení a večeři a trošku jsme tak rekapitulovali tu moji kariéru. Člověk si zavzpomínal a možná měl v očích i trochu slzy, protože to uteklo celkem rychle. Na druhou stranu si ale myslím, že ta moje kariéra byla velmi úspěšná a že na sebe můžu být hrdý.

Na závěr se Vás zeptám, jestli byste chtěl něco vzkázat čtenářům, fanouškům nebo komukoliv jinému?

Nevím, jestli bych chtěl fanouškům přímo něco vzkázat. Asi jen to, že pokud mi fandili a sledovali moji kariéru, tak jim za to děkuji a jsem rád. Ještě bych chtěl poděkovat celé své rodině za to, jak za mnou vždycky stáli a jak mi pomáhali v horších i v lepších chvílích mé kariéry. Ale jak říkám, mysím, že ta kariéra byla celkem solidní a že jedenáct let vydržet v zahraničí se nepovede jen tak někomu.