ROZHOVOR s Davidem Rozehnalem: Mým největším snem bylo hrát v Barceloně

Od roku 2018 působíte v Kožušanech. Hrajete pořád? Jestli ano, jak se Vám daří?

V Kožušanech hraji pořád a daří se nám troufnu si říct skvěle. V uplynulé sezoně jsme skončili na druhém místě a postup nám utekl o šest bodů. Jsme spokojení a já osobně si to moc užívám.

Za českou reprezentaci jste si zahrál například na EURU 2004. Jak na něj vzpomínáte?

Na EURO 2004 vzpomínám jen v tom nejlepším. Byl to můj první šampionát mezi dospělými, dostal jsem šanci a nakonec jsem hrál víc, než vůbec všichni předpokládali. Zažil jsem éru těch největších hráčů a podařilo se nám získat to dělené 3. místo. Předváděli jsme kvalitní fotbal s hráči, jako byl Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Milan Baroš, Petr Čech a spoustu dalších.

Poprvé jste na EURU 2004 nastoupil proti Nizozemsku v 75. minutě za stavu 2:2, abyste vystužil obranné řady. Panovala ve Vás v tu chvíli velká nervozita?

Proti Nizozemsku to byl památný zápas a samozřejmě jsem nervózní byl. V tu chvíli jsem to ale nějak extra nevnímal, trenér mě tam poslal, jak říkáte, vystužit zadní řady a nakonec se nám to utkání podařilo otočit. Po krásném zápase, který se musel líbit úplně všem, jsme to utkání zvládli a vyhráli jsme. Byla tam úžasná atmosféra a panoval ve mně skvělý pocit.

V 88. minutě vstřelil Vladimír Šmicer rozhodující gól na 3:2. Popište nám první okamžiky po této brance.

Byla to obrovská euforie. Ten zápas byl nahoru dolů, prohrávali jsme a od samého začátku jsme se přetahovali o to, kdo v tom utkání bude dominovat. Myslím si, že jsme nehráli špatně, bohužel jsme ale obdrželi branky a vždycky jsme dotahovali. Velikým nasazením a kvalitní hrou se nám podařilo utkání otočit. Při tom vítězném gólu panovala obrovská euforie jak na hřišti, tak i na lavičce a v ochozech, kdy nás přišlo podpořit strašně moc českých fanoušků, se kterými jsme potom po zápase slavili.

Do semifinále proti Řecku jste vůbec nezasáhl. Mrzelo Vás to?

Samozřejmě mě to mrzelo, ale věděl jsem, že na turnaj jedu z pozice náhradníka, s tím, že budu na lavičce čekat na svojí šanci. Šanci jsem během turnaj dostal. Vždycky mě samozřejmě mrzelo, když jsem musel začínat na lavičce, na druhou stranu jsem ale viděl, že mám skvělé spoluhráče, kteří hrají v top klubech a patřili do základní sestavy. Já jsem čekal na svoji šanci a to, že to potom dopadlo tak, jak to dopadlo... bohužel... na té lavičce se to snáší ještě hůř, protože nemůžete klukům pomoct přímo na hřišti. Určitě si ale nestěžuji, jsem za to EURO rád a hlavně za ty zkušenosti, které jsem tam začal sbírat.

Pojďme ke klubovému fotbalu. V Česku jste působil pouze v Olomouci, kde jste také začínal. Fandíte stále borcům z Hané?

Sigma je stále v mém srdci. Je to klub, který mi dal strašně moc. Vyrostl jsem tam, dal mi fotbalové základy a díky němu jsem se dostal i do světového fotbalu. Olomouci stále fandím a doufám, že někdy v budoucnu bude zase hrát poháry a hezký ligový fotbal pro fanoušky. Doufám, že budeme na Sigmu zase pyšní a budeme vychovávat skvělé hráče, kteří budou "nakoukávat" do velkých evropských klubů.

Z Olomouce jste přestoupil do Club Brugge a v sezoně 2004/05 jste s nimi vyhrál ligový titul i pohár. Největší úspěch kariéry?

Titul a pohár v Bruggách byl pro mě v té době určitě největší úspěch kariéry a hlavně to byl můj první velký titul na klubové úrovni. Do té doby jsem kromě reprezentace do 21 let nevyhrál nic. Takže ano, bylo to v Bruggách, kde je to fanouškovské zázemí skvělé. Hráli jsme dobrý fotbal a podařilo se nám v té době porazit Anderlecht, velkého konkurenta Brugg.

Poté jste působil v PSG, kde jste odehrál nejvíce zápasů a ve své druhé sezoně (2006/07) jste byl vyhlášen klubovým hráčem sezony. Potěšilo Vás to hodně?

Angažmá v PSG asi obecně vnímám jako nejúspěšnější období mé kariéry. Jak jste řekl, odehrál jsem tam spoustu zápasů, cítil jsem se dobře, cítil jsem důvěru trenéra i spoluhráčů, cítil jsem, že mě berou fanoušci a určitě i tohle osobní ocenění hráče vždycky potěší. Já jsem nikdy nehrál pro nějaké osobní cíle, ale když to někdy přijde, tak je to příjemné. Hráče to určitě potěší, že fanoušci, pro které se ten fotbal také hraje, vás na tom hřišti vidí a berou vás jako jednoho z nejlepších nebo, když se poštěstí, jako toho nejlepšího v celém týmu.

PSG nebyl jediný francouzský celek, ve kterém jste působil. Kus kariéry jste strávil také v Lille, se kterým jste v roce 2011 získal francouzský fotbalový pohár, když jste ve finále čelil právě PSG. Jak na to vzpomínáte, když jste se musel postavit v podstatě proti "svým" i přesto, že jste nebyl na hřišti? 

Vzpomínám na to určitě jenom v tom nejlepším. Francouzský pohár jsem vyhrál jak s PSG, kdy jsme vlastně tenkrát hráli velké derby proti Marseille a potom právě s Lille proti PSG. Na ten zápas vzpomínám samozřejmě v dobrém, protože to byl náš vítězný zápas. Na druhou stranu, jak jste zmínil, jsem to finále nehrál, nebyl jsem na hřišti. Pamatuji si ale, že to přivítání od pařížských fanoušků bylo skvělé, že na mě nezapomněli a hlavně jsme to utkání zvládli a ten rok jsme vyhráli jak pohár, tak i ligu. To se dlouho nikomu nepodařilo a pro nás to byl skvělý výsledek.

Poté jste působil ještě také v Anglii, Itálii a Německu. Ligue 1, Premier League, Serie A, Bundesliga. Z top 5 lig Vám zbývá jen španělská La Liga. Nepřemýšlel jste, že byste zamířil i sem?

Já jsem vždycky snil o tom, že budu hrát španělskou ligu, byla pro mě nejvýš. Konkrétně mým největším snem bylo hrát v Barceloně. Bohužel se mi to nikdy nepodařilo. Ale nestěžuji si, prošel jsem, jak jste řekl, většinu světových lig a všude jsem zanechal buď menší nebo větší stopu a vzpomínám na všechny ty ligy jenom v dobrém. Všechny mi něco daly, všechny mě někam posunuly a měl jsem tu čest hrát proti nejlepším fotbalistům světa.

Ve které lize se Vám hrálo nejlépe?

Nejlépe jsem se určitě cítil ve francouzské lize. Ta liga je kvalitní, setkáváte se s top hráči na vysoké fyzické i technické úrovni. Potom se mi ještě líbila německá liga, která byla hodně komplexní.

V celkem 419 klubových zápasech jste vstřelil 11 branek. Mrzí Vás, že číslo není vyšší?

Na jednu stranu mě to mrzí, protože střílení branek je velkým plusem pro obránce. Na druhou stranu jsem si vždycky říkal, že na tom hřišti nejsem od střílení branek, ale od bránění a to se mi, troufám si říct, většinou dařilo. Ne vždycky, ale kariéru jsem udělal jako obránce a od toho jsem tam byl. Většinou jsem chtěl hrát ofenzivní a konstruktivní fotbal a to se mi taky myslím dařilo. Hlavně jsem si ten fotbal užíval.

Nejlepší spoluhráč, s jakým jste si zahrál? 

Měl jsem tu čest hrát se spoustou skvělých fotbalistů, jako nejrozdílovějšího hráče bych ale asi uvedl Edena Hazarda. Ten byl schopen sám udělat zápas, na tréninku vás dokázal vymotat a obejít, kdykoliv chtěl. Navíc to byl normální kluk, který si na nic nehrál. Takže asi ten. Jak už jsem ale říkal, měl jsem tu čest hrát s hodně hráči, kteří byli reprezentanti svých zemí a jsem za to strašně rád, jelikož jsem vedle nich dokázal růst a zlepšovat se i přesto, že to vlastně byli moji konkurenti.

Kdo byl Váš vzor, když jste byl mladý?

Když jsem byl hodně malý, tak to byl samozřejmě Diego Maradona. Potom holandské trio Basten - Rijkaard - Gullit. Z těch novějších je to Lionel Messi, kterého stále obdivuji a myslím si, že je to nejlepší hráč historie.