Jak (nejen) Plesná k fanouškům přišla aneb Doba covidová

Vesnický fotbal upadá, to je v posledních letech neoddiskutovatelný fakt. Zájem klesá s každou nastupující generací a mnohé obce již byly přinuceny buďto své týmy zrušit, nebo spojit síly s jiným klubem. Co se dříve považovalo za samozřejmost u každé vsi je dnes mnohdy nedosažitelnou metou i pro větší obce. Fotbal má přesah na míle daleko mimo hrací plochu, to všichni moc dobře víme. A především okresní a krajské soutěže zprostředkovávají sociální kontakt, který je jen těžko nahraditelný. Vždyť se stačí podívat kolem sebe, každý určitě známe někoho, nebo jím třeba sami jsme, kdo tráví každý druhý víkend na tribuně a podporuje svůj celek, který sice nikdy nebude hrát o kvalifikaci do Ligy mistrů, ale na tom přece vůbec nezáleží. Co je pro jednoho vášeň a potřeba sledovat milovaný sport, je pro druhého relax v podobě piva a klobásy, pro třetího možnost vidět se se svými přáteli a pro čtvrtého třeba všechno dohromady. 

Nyní se však hrálo, a možná hrát bude, bez fanoušků.

Ve vrcholném fotbale už si na to hráči pomalu zvykají, v tom amatérském je to novinka. Koření fotbalu a často hnací motor - fanoušci - na utkání nesmějí. Poslední kolo bylo odehráno za zavřenými dveřmi. Ovšem, na všem zlém je i něco dobrého. A je to z velké části důvod vzniku tohoto článku. Tím důvodem jsou zkrátka fanoušci. Napříč republikou byli schopni fandit a zároveň dodržovat vládní nařízení. Fandilo se totiž za plotem. Podobná situace byla k vidění po jarním restartu české nejvyšší soutěže, kdy byly na pražské Bohemce za zdí běžně přistavené vysokozdvižné plošiny, žebříky a další, které byly použity ke sledování zápasu a podpoře fotbalistů. Na krajské úrovni to má však ještě větší kouzlo. Namátkou Kynšperští fanoušci, které od hřiště dělil opravdu jen plot, si s sebou vzali dokonce i dýmovnice a postarali se o skvělou atmosféru, díky které dokázal jejich tým v roli nováčka 1.A třídy velice potrápit nejlepší tým soutěže Trstěnice. Asi nejkouzelnější příběh se ale psal v Plesné. Ve městě, které čítá zhruba dva tisíce obyvatel. Tamní TJ Jiskra je v dnešní době až nevídanou raritou a jako jeden z, troufnu si říci, posledních týmů u nás má na soupisce jen obyvatele vlastního města. O to je působivější, když i fanoušci jsou s týmem tak spjati. Málokdo si představí, co všechno zahrnuje takové fandění za plotem. Podobně, jako si málokdo představí, kolik času zabere příprava chorea na velkých stadionech, kdy několik klubových zaměstnanců dorazí na stadion hodiny před samotným utkáním a postupně pod každou sedačku rozmisťují materiály, které budou k choreu potřeba, podle plánku, který se vytvářel dlouhé hodiny. V televizi pak vidí divák na pár okamžiků zajímavou kulisu a řekne si, že je to celkem hezké. Skalní fanoušci Plesné si během týdne například museli vyzkoušet, jestli se za vysoký dřevěný plot, který hřiště ohraničuje a kde je úzká cesta, vejdou s Tatrou, na které plánovali zápas sledovat. Naštěstí vešli a i když to v samotném zápase na body nestačilo, postarali se o skvělý příběh, mimo Tatru sledovali utkání i ze střechy bývalé porcelánky. Když nám dojde, že to fandění vlastně není jen přijít v neděli na klobásu, ale občas je to o nezlomné vůli a snaze, z podpory několika fanoušků se stane ohromný symbol.

Tímto textem určitě nechci snižovat fanouškovský entuziasmus na té nejvyšší fotbalové úrovni, nepochybuji, že kdyby ty ohromné stadiony nebyly obehnány masivními zdmi, fanoušci si způsob, aby zápasy mohli sledovat a fandit, také najdou (uveďme příklad utkání Slavie s Plzní, kdy Slávisté ve velkém počtu fandili před branami Edenu). Myslím, že v této nejisté době, o které se nejspíš potomci našich potomků budou učit ve škole, je potřeba poukazovat na to hezké, co tu stále máme. A fotbal patří bez debaty mezi to nejhezčí.

Věřme, že omezení nebudou trvat dlouho a hráči, spolu s fanoušky, se na trávníky brzy vrátí.