Psychicky mě terorizuje a někdy mě i po zápase mlátí gumotextilkama, svěřil se nám o tmavé stránce v kabině Městečka jinak usměvavý Miroslav Hajný

Těžko říct takhle z hlavy, buďto si fanoušci všimli, jak by řekl můj fotbalový kolega Petr Švancara, že Mercedes vyjel z garáže a nemohli jinak než poslat hlasy a nebo zapracoval městecký spoluhráčský fanklub, který prahnul po “vítězném“ rozhovoru. Spíš bych se přikláněl k té druhé možnosti…(smích)

No já toho před zápasem kromě křivoklátských lesů z auta moc neviděl, protože jsem přijel asi tak deset minut před výkopem…(smích) Ale v tomhle zápase sehrálo roli víc faktorů, Olympie se nesešla v úplně takovém složení, v jakém si asi představovala, v zápase naše obrana důsledně ohlídala jejich kvalitní útočníky, záloha byla všude o krok dřív a vepředu nám tam taky něco spadlo a když se zranil Čáňa a na lavici už nebyl nikdo, kdo by ho nahradil, tak bylo víceméně po zápase.

No zatím na mě ještě pokladník Hegy s kasičkou a nataženou prackou nenaběhl, ale levný to asi nebude, takže doufám, že za ten dnešní rozhovor od vás dostanu nějaký kapesný…(smích)

Tak asi každému, kdo si prošel mládežnickými týmy SK Rakovník, to po fotbalové stránce něco dát muselo a dalo, protože v rámci okresu nic lepšího nebylo. A my měli ještě tu výhodu, že jsme si díky o rok, o dva staršímu velmi silnému ročníku, který nám to vykopal, měli tu možnost zahrát žákovskou ligu a druhou ligu dorostu. Ale přece jenom to bylo již před x lety a před x hektolitry vypitých piv, takže to vzpomínání je čim dál tím složitější…(smích)

Tak já už právě od těch žákovských let měl takovou roli věčného prvního náhradníka, do základu mi vždycky trochu chybělo a do těch tahounů mužstva mi chybělo “docela“ dost, takže bych si ji musel asi někde pořádně prásknout o futra, abych si myslel, že se fotbalem někdy budu živit…

Já měl při přesunu do dospělého fotbalu asi tak 50 kilo i s postelí, takže ten přechod pro mě úplně lehkej nebyl… Ale jinak to podle představ víceméně dopadlo, šel jsem studovat na vysokou školu a fotbal šel postupně čim dál tím víc do ústraní.

To už si všímavější čtenář asi vydedukoval z předchozí odpovědi, pro ty méně všímavé „šel jsem do Plzně studovat“…(smích) Tam jsem začal i pracovat a nakonec mě práce zavála i do Brna.

“Kupodivu“ to byla opět práce… Brno mi nějak nepřirostlo k srdci a chtěl jsem se vrátit buď do Plzně a nebo do Rakovníka a vyhrál to Rakovník, takže teď mě lidé znají jako maskota z Mexika. Mohl bych tu teď zkusit udělat reklamu pro naši chystanou pivnici Na střelnici, ale vy byste mi to stejně vyškrtali, takže zpátky k věci…(smích) Po návratu jsem strávil půl roku na hostování v Lužné, ale parta už tam nebyla jako kdysi za starých časů, do toho přišlo zranění z haly a operace a když pak za mnou přišel Standa Jansa, že by se mu hodil, cituji “nějakej pacient do útoku a na pozápasový rozbory u piva a zelenkavého moku“, tak jsem se moc dlouho nerozmýšlel…

No v Městečku je to celkově jeden sympaťák vedle druhýho…(smích) Ale na koho nedám dopustit je Petr Šnídl, během tréninku si mě bere stranou a snaží se dobrými radami rozvíjet mojí už takhle dobře našláplou kariéru, když se mi v zápase něco nepovede, tak mě uklidní slovy, že už jednou v životě viděl i většího dřeváka a když to třeba přeženu po zápase u rozboru s pivama, tak mě odvede domů, uloží a někdy i udělá snídani. Prostě takovej můj starší brácha na hřišti i mimo něj. No a na druhým pólu je Pepa Šnídl. Asi bych to neměl řešit takhle přes média, ale co už. Ten si na mě zasednul hned od začátku po mym příchodu, psychicky mě terorizuje a někdy mě i po zápase mlátí gumotextilkama, co mu tam už asi dva roky visí na zrezlým hřebíku.

Sestup vždycky mrzí a líp se samozřejmě hraje o postup nebo v klidném středu tabulky, ale někdo to být musel. A když si vzpomenu jak jsme se scházeli nebo teda spíš nescházeli, tak sestup byl takové logické vyústění sezony. Kdybychom se scházeli v plné síle nebo alespoň ve složení, které tomu není na hony vzdálené, tak kvalita určitě nechyběla a byli bychom v tabulce někde úplně jinde.

Já bych ten náš pojízdný cirkus radši viděl běhat jenom po okresních trávnících…(smích)

Černého Petra nepřeji nikomu, ale kdo se bude prát o záchranu je zřejmé už teď.

Jestli nějaké fanoušky mám, tak bych jim chtěl poděkovat, spoluhráčům přeji pevný nervy při mých tutovkách a chtěl bych pozdravovat mého bratra v boji Johna Ramba… On už bude vědět.